O víkendu jsem navštívil opět po delší době kino, abych se jal zhlédnout premiérový snímek Šifra mistra Leonarda, v originálu The Da Vinci Code. Knížku jsem kdysi přečetl málem jedním dechem, rozhodně potvrzuji, že tato směs skutečných údajů a fikce v jednom napínavém románu je opravdu podařené dílo a nutí vás jej stále číst. Proto jsem se na filmové ztvárnění docela těšil, už i z důvodu, že zde hraje hlavní postavu Roberta Langdona můj oblíbený herec Tom Hanks a Jeana Reno mám taky docela rád, hlavně kvůli vynikajícím Náštěvníkům z 13. století.

Nicméně mě docela děsily drsné kritiky i vlažné přijetí na festivalu v Cannes, ale říkal jsem si před návštěvou, že to prostě musím vidět, když se mi knížka tak líbila. Jedno se ale režiséru Ronu Howardovi, který stojí za znamenitou Čistou duší, musí uznat. A to je místy až pedantské kopírování děje a posloupnosti scén z knihy, takže celý film prakticky na vlas odpovídá své tištěné předloze, ovšem s nutným zjednodušením. Proto v případě, že jste knihu Dana Browna již četli, budete stále vědět a předvídat, co se stane v dalších minutách filmu.

I když to může být pro někoho kontraproduktivní, jedná se o solidní řemeslnou práci, jenž u podobných děl zdaleka nebývá zvykem. Ten kdo knihu nečetl a o problematice díla nic moc netuší, může mít v určitých pasážích filmu jistý pocit, že se v zamotaných souvislostech docela ztrácí, přece jenom zápletka postav v knize není nijak jednoduchá. Daleko horší věc je pak jasná přímočarost a odstup od silnějších prožitků diváka. Tímto film až na malé vyjímky neumí navodit žádné emoce či výraznější pocity, když napětí, nebo strach by tu člověk pohledal. Stejně bídně je na tom i humor, který na plátně také zažívá jen sporadické vystupování.

Celý film je tak jakýmsi vyprávěním pradávných tajemství, které divák sleduje s pramalým zájmem a bez vtáhnutí do děje. Film tak nějak postupně projde kolem vás, abyste na něj po opuštění sálu skorem ihned zapomněli. Tomu napomáhají i statické a nevýrazné výkony hlavních postav, od Toma Hankse, přes drobnou Audrey Tatou, až k Jeanu Reno. Jedinou výraznější postavou, které její role dovoluje vykouzlit výraznější herecké prvky, je Lord Teabing v podání „Gandalfa“ Iana McKellena, který předvádí ve zdejším monotónním scénáři velmi solidní výkon.

Povedené jsou ale prostřihy, kdy se mísí současnost se vzpomínkami z dob minulých, ba i historických, které dodávají přítomným dialogům na plastičnosti a vy si tak slova postav dokážete lépe zhmotnit do reálných představ. Filmový mistr Leonardo tedy rozhodně není nijak špatným snímkem, nicméně není ani dobrým. Je to zkrátka dobře natočený film, který je myslím pro knihu důstojným zástupcem, ale kterému chybí nějaký výraznější prvek. Ať už by to měl být herecký výkon, lépe pochopitelný děj, nebo výraznější scény brnkající na vaše city a emoce. Film se vám tedy bude zřejmě líbit, ale nic hlubšího ve vás na rozdíl od knížky nezanechá. Jo a důrazně doporučuji přečtení knihy až po zhlédnutí filmu.

Oficiální www stránka filmu The Da Vinci Code je zde.