Vždy, když jedu na dovolenou a nepotřebuji pracovat na notebooku, beru s sebou svojí starou… a malou a osvědčenou Psone s displejem, která u mně nakonec zvítězila proti kapesní PSP, kde si prostě ve stávajícím portfóliu her na Playstation Portable vyberu jen velmi málo kousků. Navíc mám ještě hodně původních Playstation her nedohraných, což platí i o mé sbírce všech Final Fantasy titulů, které v několika diskových originálech již jen stěží seženete. Na poslední výlet jsem si vybral druhý díl nyní již poměrně zprofanované série Medal of Honor, jejíž poslední ne zrovna moc povedené dějství pro druhou Playstation jsem recenzoval zde.

Dvojka je totiž poslední dějství, které vznikalo ještě pod taktovkou Stevena Spielberga, než své studio za tučný peníz prodal Electronic Arts. Ještě dnes totiž dokáže MoH Underground hodně nabídnout i dnešním zmlsaným hráčům a já se u něj už po několikáté parádně bavím. Tedy rozhodně lépe, než u několika posledních medailí cti vesměs pro PS2. Jistě, musím zkousnout velmi malou dohlednost maskovanou stále přítomným závojem tmy a lineární koridor průchodu hrou, ovšem mnoho skvělých prvků Undergroundu postrádá i kdejaká dnešní standardní 3D střílečka.

Vynikající je umělá inteligence nácků, kteří se výborně kryjí, podporují navzájem krycí palbou a nebo po ostřelování prudce mění své palebné pozice. Málokterá dnešní hra má alespoň takto rozvinutý rozum nepřátel. Ostatně tato vlastnost nebyla cizí ani původnímu prvními dílu nekonečné ságy. Velmi zajímavé jsou i podrobné statistiky vaší střelby dokazující, že již tehdy dokázali tvůrci implementovat sic jednoduchý a omezený, ale fungující model zásahových zón na tělech nepřátel. Po každé úrovni vidím kolik ran jsem vystřílel do kterých částí těla vojáků a nechybí ani ehmm koule, do kterých se ostatně trefuji poměrně často.

Výborné jsou také adrenalinové souboje s tanky, které prostě utlučete pancéřovkou, poté polechtáte stacionárním kulometem, ohřejete Molotovovým koktejlem a nebo podpálíte zasažením tradičního výbušného sudu vedle pásů. Je to sice trošku přitažené za vlasy, že zničím Tiger několika hozenými flaškami se starými trenkami, ale přispívá to k dobré hratelnosti, tak proč ne. Navíc jsem zjistil, že hra je solidně dlouhá, na těžší obtížnost to za pár odpolední rozhodně nedohrajete (délku si totiž od prvního hraní nevybavuji). Samozřejmě že Underground, stejně jako předchůdce obsahuje i několik negativ, např. v jednání nepřátel, kteří často ví více než já, pes, člun a skript, a interaktivita bojiště ani po druhé naní nijak světoborná, nicméně celkově se původní dvojici MoH vyrovná jen málokterý pozdější a pohříchu i modernější díl.

Spolu se starším bratříčkem a velmi povedenou mutací Quakea II (promiňte za ten pa-tvar) považuji tuto trojici za svatou skupinu 3D stříleček na první Playstation. A co vy, jaké máte favority? A neříkejte, že nejlepší je MoH Frontline, protože to slyším od svých kolegů skoro pořád. 🙂 Jinak o  nejnovějším Medal of Honor: Vanguard pro PS2 jsem negativně mluvil i v tomto příspěvku a naopak chvalořečil prapůvodní jedničku ve vzpomínce na hrdinu zase zde.