Nezávislý blog Michala Jonáše o hrách všeho druhu

metalgearrisingboxPůvodně jsem tuto hru zcela míjel. Jenže jsem ji na poslední chvíli dostal jako recenzentský kousek do Score, navíc se zcela šibeničním termínem, tak jsem chtě nechtě zasedl k PS3 a tak trochu z donucení se jal hrát. A jaké to štěstíčko mě potkalo! Revengeance je totiž naprosto mistrovským kouskem skládanky inspirované světem Metal Gear a neváhal bych ho ani ocenit pomyslným titulem pro nejlepší akční rubačku za poslední léta! Já jinak mlátičky a bojovky nemám moc rád a pokud možno až na výjimky se jim vyhýbám, ale Metal Gear Rising mě dokonale ovládl.

Ze hry je znovu cítit ta genialita a čuch na ty správné ingredience, jaký má Hideo Kojima, nyní ale u hry jen ve funkci dohledu a kontroly vývoje. Jeho studio Kojima Productions se totiž na zcela nový žánr v sérii moc necítilo a tak rozdělaný titul přenechalo zkušenějším z kompanie Platinum Games založené Shinjim Mikamim. To jsou lidé, stojící za velmi povedenou Bayonettou či solidním Vanquishem. Ti na konceptu Metal Gear univerza vytvořili naprosto strhující a rychlou mlátičku, kde hlavní roli hraje futuristický ninja-kyborg Raiden, který se pomalu vzdaluje své biologické podstatě, a jeho ultra výkonná katana, schopná nakrájet prakticky cokoli. A to díky naprosto báječnému soubojovému systému, který vám nechává poměrně dost volnosti, ale přitom je zcela intuitivní a pohodlný na zapamatování.

Kromě klasického rychlého a silného výpadu je zde hlavně parádní funkce tzv. Blade Mode, což je prostě režim meče, v němž máte totální 360° volnost v máchání katanou. To je vtipně namontováno přímo do vlastních soubojů, kdy pro doplnění života musíte z nepřátel jedním přesným sekem do určitého místa doslova vytrhávat jejich životodárné jednotky (jsou to totiž také polo-roboti), které Raiden obratem slupne a doplní si tak život i energii na speciální výpady. Velmi funkčním jsem sezdal i zdejší odrážecí postoj a tak jsem si souboje v celé hře neskutečně vychutnával. Je sice poněkud podivné, že typický nanovoják vydrží zásahů podstatně více, než třeba takové auto, ale to jsou prostě japonské mlátičky, které jsou mnohdy hodně fantaskní.

Po prologu, kde mimo jiné porazíte i obrovský exemplář Metal Gear Raye, jsem se zásady boje už dokonale naučil a pak krájel nepřátele v nádherných smrtících tanečcích jak na běžícím pásu, že jsem o život neměl nikdy nouzi. Nejdříve připravit protivníka několika instantními seky, zapárovat jeho výpady a pak se přepnout do Blade režimu, kde se ukáže jeho životní jednotka, kterou jsem jedním mocným sekem odsekl z jeho bezvládného těla. To samé lze uplatnit i na bojové mašiny, mechy a roboty, vždy je základem jejich naklepání a při vhodném načasování sežrání jejich života. Ostatně tady se mi hodně líbí, že není důležité drtit nějaké tlačítko pro úder, ale spíše přesně časovat jednotlivé seky a výpady.

 

metalgearrisingart

Raiden s vytrhnutou životní jednotkou protivníka

 

Jakkoli tu kromě boje a přesunu nic moc jiného neděláte, je to stále velká zábava na celých těch 8 kapitol, jež mi zabraly zhruba stejný počet hodin hraní. Jednak je tu hodně rozmanité prostředí různých kontinentů i zemí, kdy se šermujete jednou v africkém koloniálním centru, jindy třeba v rafinerii, nebo později i na střechách moderních amerických mrakodrapů. Ale hlavně tu jsou stále noví a skvěle nadesignovaní protivníci, rekrutující se od obyčejných vojáků s implantáty až po maniakální a obří bossy, kteří jsou tu velmi častí. Kolikrát jsem jen naprázdno polknul, když jsem se obdivoval jejich kráse a nápadu, na jaké mohou přijít snad jen Japonci! Souboje s nimi jsou opravdové lahůdky a díky označeným zásahovým zónám vždy víte kam mířit a souboje nijak nefrustrují. Nastavená laťka obtížnosti je pro jednotlivé tři stupínky velmi dobře vybalancována a nějaké velké záseky tak skoro nehrozí.

Tradičně úžasná je i prezentace, kterou vydatně podporují skvěle režírované a řádně akční thrillerové filmečky, které zde tvoří snad celou čtvrtinu hry. I proto videa můžete kdykoli zapauzovat či přeskakovat, podobně jako dlouhé rozmluvy přes Codec, jakožto jeden z mnoha báječných vzpomínek na původní Metal Gear sérii. Ostatně k ní se upíná i fantastická hudba, že i manželka, jež při hraní párkrát courala kolem, se ohlédla, co krásného mi to hraje z bedniček kolem televize. Kromě Codecu, přes nějž se také ukládá, tu pamětníci se slzou v oku najdou i charakteristický indikátor statusu nepřátelské bdělosti, plno zvukových samplů z dob Metal Gear Solid, oblíbené VR mise, různé odkazy v příběhu a dialozích, ale také znovu úsměvné využití papírové krabice jako úkrytu před strážemi. Které občas do bedýnek dokonce i samy lezou!

Nakonec jsem se přistihl, že považuji Metal Gear Rising takřka za dokonalou hru. Exceluje nejen znamenitým audiovizuálem s úžasnou hudbou, skvělými efekty a precizní grafikou, ale také skvěle zničitelným prostředím (schválně si zkuste nakrájet na plátky auto, strom, lavičku, billboard, či celé sloupy staveb), na žánr docela povedeným příběhem o souboji dvou soukromých vojenských organizací, ale hlavně intuitivními a akčními bitkami proti zcela unikátní skvadře protivníků a nápaditých bossů. Přitom mezi nepovedené věcičky bych řadil snad jen tu relativní krátkost (nicméně při pečlivém hraní a pokoření všech VR misí snadno překročí limitku 10 hodin) a ovšem zhusta nepovedenou kameru, která si zejména v úzkých prostorech občas dělá co chce.

Jinak je pro mne Metal Gear Rising: Revengeance naprosto úžasnou mlátičkou z mého oblíbeného světa, kterou jsem si užil v jednom trysku jako žádnou jinou konkurenční hru (naposledy jsem se možná tak zakutal s Dante’s Inferno). Škoda hlavně té nepovedené kamery, což je ale typický neduh takových her, jinak mne Revengeance opravdu hodně potěšil. Myslím, že totální změna žánru v sérii ( po tolika „stealth“ dílech určitě obhajitelná) rozhodně není na škodu, když se z toho vyklubal tak strhující titul, jako jinak mně nesympatický Raider rozehrál.