Tento článek je sice trošku mimo mísu, ale parádní zážitky které zde popisuji, již asi nikdy neprožiji, proto se s vámi o ně chci podělit. Ve středu se mě totiž naskytla vyjímečná příležitost během jediného dne vyzkoušet snad všechny sportovní letecké disciplíny co vůbec u nás v rámci aeroklubů existují. Nakonec jsem si zalétal jako nikdy předtím v životě, když jsem byl na konci dne rád, že stojím nohama na pevné zemi.
Nejdříve jsem letěl základní akrobacii na kluzáku L-13 Blaník. Klidné a romantické létání je fantastické a byl to nakonec asi nejhezčí zážitek dne. Kolem vás jen jemně šumí vzduch a větrací štěrbina a vy se můžete oddávat vychutnávání pohledu z výšky a nádhery krajiny pod sebou. Nemohl sem se sice našpásovat do kokpitu, přes mojí hlavu nešel zavřít plexisklový překryt, ale nakonec jsem se v padáku schoulil, že kabina v pořádku dosedla. Nejlepší z celého letu pak byl vlek za motorovým navijákem. který vytáhne kluzák do výšky, což byl prudký stoupavý let rychlostí asi 10-13 m/s do výšky nějakých 300m. Po odpojení z vleku následuje prudké propadnutí asi o 3m, což je docela dobrá masírka pro netrénovaný žaludek.
Poté jsem absolvoval vyhlídkový let s obstarožní hornoplošníkovou Cessnou, ve které nefungovalo skorem nic, od varia, rychloměru, až po vysílačku. Jediné co pořádně fachčilo byl výškoměr a vertikální rychloměr, což mi potvrdil i zhulený pilot (na zemi čudil jednu za druhou), malíčkem lechtající prorezlý knipl, že to pro přežití stačí, ať nemám péči. Cesna měla tah motoru asi jako když průměrný cyklista šlape do kopce, takže jí dělal problémy i menší vánek, tudíž se letadlo stále pohybovalo zhruba v metrových třesech na všechny strany a občas poskočilo i dopředu. Moje sedadlo vedle pilota bylo velikosti děského nočníku a pořádně nedrželo, takže jsem po překvapivě měkém přistání vysedl i se sedákem nalepeným na propoceném pozadí. Jediné pozitivum tohoto letu byl pak kruhový přelet nad Svatou horou u Příbrami, ke které jsem se ostatně celý let soustavně modlil, ať probůh nespadneme. Už při vlastním letu mi pak začalo býti dosti šoufl od žaludku, což mě nepustilo už po celý zbytek leteckého dne.
Nakonec jsem měl možnost zažít dvě velké lahůdky. Nejdříve jsem letěl na akrobatickém stroji Zlín Z-142 s dvojnásobným mistrem České republiky v letecké akrobacii prvky pokročilé akrobacie, z čehož se po usednutí do kokpitu vyklubala kompletní sestava pro soutěžní lety, protože jsem prý vypadal zkušeně. Pěkně jsem si nabral do bot, protože při předstartovní instruktáži jak překonat záporné i kladné přetížení 3-4 G jenž mělo přijít, jsem pilotovi nadšeně líčil mé zkušenosti s bojovými letouny a jejich manévrovatelností. Zmínil jsem se o prvku „Kobra, či Kolkol“, který provádějí ruští piloti proudových stíhaček. Spočívá v prudkém stoupání kolmo od země, za tohoto stavu se stáhne motor a letadlo postupně zastaví, přejde do pádu po ocase, načež to pilot po několika sekundách překlopí do horizontálního letu.
Pilot rázem s jiskrou v oku vytušil odborníka, načež se s neskývavou radostí, že konečně sedí vedle něj někdo trošku letadlům rozumící přiznal, že je vlastně bojový pilot AČR, který létá na stíhacích Grippenech v Čáslavi a že si tedy tu mojí figuru zcela speciálně střihnem do již tak drsného programu letu. Okamžitě si figuru dokreslil do mapy letu a požádal věž o zvýšení povolené letové hladiny. To jsem jen nevěřícně vymlouval, ale nebylo mi to nic platné. Po vystoupání do 800m pak začalo něco, díky čemuž se vážně začínám rozmýšlet, jestli přece jen neodvolám let do Španělska o dovolené. Jen jsem jen tak tak neztrácel vědomí, ovšem zrak ano (mozek se při vybírání klesání prakticky odkrvil) a stále odfukával zatnuté nožní a břišní svaly, což pomáhá proti odkrvení horních partií. Jen jsem ještě stačil mrknout na ukazatel přetížení, jehož ručka vystřelovala za červeně vyznačné hodnoty 3-4 G, což jsou mezní hodnoty pro drak letounu. Zřejmě jsem dobře odfukoval, což pilot evidentně kvitoval uznalým „přesně takhle to dělám v Grippenu“ a za slov „dobrý?“ na které jsem vždy opáčil „fakt ne“ vesele přešel do další figury. Po letu jsem pak zjistil, že mi vynechával můj mikrofon interkomu, takže moje nářky nikdo neslyšel. Když jsem pak vystoupil, neudržel jsem v ruce ani foťák.
Už dost podroušený jsem pak nastoupil na tandemový výskok z L-410 Turbolet. Skákalo se z výšky přes 4 kilometry do hustého mléka oblaků. Instruktor mě tak utáhl, že nemohl dýchat ani on ani já (dvě plovací vesty na těle- hadr!) a k výskokovým dveřím jsme se dostali jen s vypětím všech sil. Volný pád rychlostí asi 220 km/h trval zhruba minutu a přitom jsem těžce mrznul, protože počasí bylo hrozné. Instruktor si zpíval „Lásko má já stůňu“ a já drkotal zuby ve vakuu, protože při pádu se nedalo dýchat pusou, jen nosem. Vytažení padáku mi málem urvalo všechny orgány z těla, načež instruktor přešel z „Lásko má já stůňu“ do „Paráda, zase se nám otevřel padák, je to v suchu!“, což jsem ostatně díky vykloubeným ramenům dávno zaregistroval. Po klouzavém dopadu na zadek mi instruktor řekl, že jsem byl parádní parašutista, protože jsem báječně spolupracoval, což prý ostatní moc nedělali.
No alespoň něco pozitivního, když jsem z brýlí seškrabával namrzlou jinovatku. Na zpáteční cestě domů jsem pak nahromaděné zážitky „odložil“ rovnou do trávy, což byl kupodivu jen bramborový salát a drcená kuřecí rolka. Takže se létání opravdu vydařilo, ovšem vícekrát bych toto asi nerad absolvoval. Tolik leteckých disciplín stačilo opravdu na dlouhou dobu. 🙂
Domovská www stránka letiště Příbram, kde jsem létal je zde.
Tandemové seskoky na tomtéž letišti jsou prezentovány zde.
Nejnovější komentáře: