Nezávislý blog Michala Jonáše o hrách všeho druhu

Takovou publicitu si asi v Ubisoftu ohledně svého Assassin’s Creed II na PC asi nepředstavovali. Nikde se nemluví o kvalitách té hry, nýbrž o tom, jestli je jejich nová online ochrana již kompletně prolomená, jako prakticky všechny ostatní sebelepší DRM systémy na trhu, nebo ještě ne. Mnoho hráčů Ubisoftu přeje brzké prolomení a já se jim ani nedivím. Však chtít po zákazníkovi, aby při hraní singlu (multiplayer hra ostatně ani nemá) byl neustále připojen k internetu, je minimálně dosti rozporuplné, neb zbytečné.

Přitom i já sám na vlastní kůži zažívám, že tyto ochrany postihují především ty „blbce“ legální platící zákazníky (mezi něž se řadím), kteří musí podstupovat martýrium ochranných procesů a nucených, naprosto zbytečných registrací na různé služby. Však nejsem proti ochraně jako takové, však duševní vlastnictví se chránit musí nejen ve hrách, ale musí být vytvořena tak, aby hlavně nediskriminovala platící zákazníky, což je mnohdy dnes jen zbožné přání. Zastavme se ale u té probíhající kauzy s online ochranou Assassin’s Creed II PC.

Mně už jen z principu hodně vadí, že musím dávat všanc své údaje včetně mailu a datumu narození třetí straně, která si tak dělá své marketingové databáze a průzkumy na úkor klienta, byť datum dává jako otázku při zapomenutí hesla. A druhá stránka problému je, že při online registracích nikdy nevíte, jaké citlivé a zajímavé údaje odchází o vašem počítači a software zcela cizímu subjektu. Na internetu se nyní rozmáhá velký nešvar, a nejen u her, kdy třetí strany diktují své podmínky tak, že jste na nich zcela závislí.

Však co když jednou skončí třeba Steam, klidně i díky nepředvídatelné skutečnosti (zásah živlu), nebo Valve zkrachuje? Nikde nemáte 100% jistotu, že o své zakoupené hry, resp. spíše licenci k jejich hraní nepřijdete. Tedy pokud je nemáte zálohované na lokálu, nebo z jiných zdrojů. Možná jsem utopista, ale dojít k tomu může. Typický případ, jak třetí strany nepatřičně zasahují do práv uživatelů, nedávno vznikl u jedné elektronické čtečky knih, tuším že snad od Yahoo, které nejdříve poskytlo zákazníkům jistý obsah v rámci dané ceny zařízení, aby jej později bez varování zcela zablokovalo, byť snad alespoň došlo k jisté finační kompenzaci.

Nicméně jako dobrý příklad, jak jste vydáni napospas libovůli třetích stran u některých produktů, s nimiž mohou na dálku manipulovat bez vašeho vědomí, se to brát klidně dá. A něco podobného, zdá se, zkoušejí i ostatní v herní branži, třeba zrovna žabožrouti z Ubisoftu, jak frantíkům říká moje manželka, pracující ve velké francouzské společnosti, jejíž komoditu pije každý občan Prahy. Klidně se přiznám, že sice nepálím a nestahuji, protože jako novinář mám legálních zdrojů her dost, ale u určitých her se neobejdu ani s řádně koupenou originálkou bez cracku.

Takovým případem je třeba Wolfenstein. Líbil se mi, tak jsem si koupil originálku, jenže jeho Securom ochrana mi po instalaci jistojistě napsala, že mám neoriginální médium a hra tak nešla vůbec spustit. Později jsem přišel na to, že některé starší verze Securomu vyžadují specifické nastavení IDE/SATA větví v BIOSu, což pak pomůže. Žádné emulovací serepetičky nepoužívám – jinak ochraně na mém kompu nemůže nic překážet. Jenže novější verze už píšou o neoriginálním médiu stále a pořád, a to i na zcela čistém počítači bez jediného programu a s defaultně nastaveným BIOSem!

 

 

To byl případ v poslední době třeba nového Battlefieldu: Bad Company 2. Dostal jsem od distributora novinářskou vezi s kódem. Kvůli ní jsem si schválně zcela reinstaloval komp a tak instalace proběhla na zcela čistý a záplatovaný počítač bez jediné aplikace navíc. Pokud jsem zvolil ověření přes médium, ochrana napsala, že mám zase neoriginální disk. Inu mazal jsem a reinstaloval, a zvolil jiné ověření online přes distributorem zaslaný serial. Ten systém zase bral jako neplatný.

Oki, laskavý distributor mně poslal serial nový. Ani ten to nebralo a tak jsem obdržel ještě další nové médium s trochu novější verzí hry. Nic, stejně nefungovalo ani jedno ověření. Abych tak vůbec spustil zaslanou legální hru, musel jsem si chtě nechtě stáhnout celý image včetně cracku, protože crack samotný na zaslané verze nefungoval. Nemusím asi říkat, že s ním už jsem hru po dlouhém martýriu reinstalací a zkoušení legálních verzí a serialů hned rozchodil. Prozíravá EA ale poslala raději všechny tři verze (Xbox/PS3/PC), takže jsem celou hru ještě předtím dohrál na redakčním Xboxu, jenž ale zase neumí přečíst retailové verze. Takže pro porovnání jsem musel první Bad Company zase strčit do svého koupeného Xboxu, jenž podobně zase nepřehraje novinářské verze… 🙂

To už je vrchol absurdity, když mám na stole dvě legální média, vedle nich dva legální serialy, ale ty kromě té cracklé verze vůbec nefungují. Přitom to stálo moře času mě i ochotné pracovníky české pobočky, s kterými jsme můj problém konzultovali. Mám prostě tu smůlu, že se ochranám něco nelíbí na mém hardware, když je vidět, že 100% funkčnost legální verze na různých strojích zkrátka nemůžou zaručit. Asi jsem si prostě postavil počítač ze špatné kombinace hardware, popř. ovladačů/motherboardu, z nichž se v mém případě něco Securomu nelíbí, když ostatní kolegové takové potíže nemají. Ani se Starforce jsem takové problémy neměl. Na druhou stranu je podobně smutné, že je obyčejně k dispozici již cracklá verze ještě před vydáním originální hry.

Přitom je určitě mnohem lepší cesta, jak motivovat ke koupi hry a ne k jejímu stažení. Třeba stažitelná rozšíření, přídavky a obsah, případně komunitní online služby dostupné jen platícím zákazníkům. Nebo různé limitované, resp. rozšířené série her s různými dárky a in-game předměty. V tom se mi dříve hodně líbil CD Projekt se svým Zaklínačem. Jeho nabušené balení plné dárků, navíc za výbornou cenu, je typickým příkladem, jak motivovat k legální koupi, i když přesvědčeného piráta to bohužel asi stejně nezlomí.

Pokud je hra pro mě alespoň trochu zajímavá, i přes to, že třeba mám novinářskou verzi doma nebo si hru můžu půjčit, pokud je k dispozici nějaká bohatší rozšířená verze, vždy si ji navíc zakoupím. Zbývá tak doufat, že k této příjemnější formě boje proti pirátství se přikloní více vydavatelů, než k zásadně omezujícím a rozporuplně fungujícím software ochranám (Bioshock 2, Assassin’s Creed II), jež někdy fungují bez problémů, ale jindy vám nadělají více škody než užitku.