Všechna média se zaobírají posledním přistáním raketoplánu vůbec a ukončením jejich provozu, ale tak trochu zapomínají, že na včerejší den (20. 7. 2011) připadlo 42. výročí, kdy člověk poprvé v historii vstoupil na jiné vesmírné těleso. Apollo 11 16. 7. 1969 vystartovalo k památné cestě na Měsíc, kde dva členové jeho posádky poprvé vstoupili na měsíční povrch. Byl to nejnáročnější, nejdražší a nejnebezpečnější počin v dějinách lidstva, nic tak obtížného nemusel člověk do té doby řešit.
Je zajímavé, že už spisovatel Jules Verne ve svém románu Ze Země na Měsíc z roku 1865 dokonale předpověděl, že se na Měsíc dostane trojice lidí pomocí kosmické střely vypálené z Floridy. Takřka přesně o sto let později skutečně trojice kosmonautů odstartovala z Floridy v kosmické raketě podobné tvaru střely na Měsíc. Je ovšem pravdou, že dobývání kosmu velice pomohla studená válka, protože k výpravám do kosmu se dobře hodily původně mezikontinentární balistické střely s jadernými hlavicemi, kterými se obě velmoci zastrašovaly.
A jelikož vojáci chtěli ovládnout i vesmír, dostali konstruktéři zelenou k výpravám do vesmíru. Člověk toho v šedesátých letech věděl o Měsíci velmi málo. USA i SSSR na našeho souputníka nejdříve v rámci závodu o Měsíc vypravily množství sond, které ho měly důkladně prozkoumat před vysazením člověka. Však se myslelo, že na Měsíci je sypký povrch a lodě by se do něj mohly propadnout! Sovětská Luna 2 v roce 1959 nejprve řachla přímo do Měsíce, aby pak Luna 3 ve stejném roce poprvé vyfotografovala odvrácenou stranu Měsíce, kterou před tím nikdo nikdy neviděl. Díky tomu, že Měsíc rotuje kolem sebe, je totiž přivrácen k Zemi stále stejnou stranou.
Takže Sověti znovu na koni, ale historie tomu chtěla, že by se se svým stavem techniky a technologií stejně na Měsíc nikdy nedostali, což platí skoro i dnes. Dnes by Rusové technologie zřejmě měli, ale zase se jim nedostává financí, takže Rus se na Měsíc asi ještě dlouho nedostane. Americký Lunar Orbiter v roce 1966 a 1967 pak zmapoval 99 % měsíčního povrchu, což pomohlo vybrat správné a bezpečné místo pro budoucí přistání člověka. K němu se USA maximálně upnuly, protože do té doby Sověti pohánění rozhazovačným Chruščovem sesbírali prakticky všechny vavříny dobývání kosmu: první sonda ve vesmíru, první živý tvor, první kosmonaut, první žena, první větší posádka, první výstup člověka do volného vesmíru, atd.
Saturn V na crawleru při přepravě na start. V kroužku pro srovnání člověk.
Aby Američané obnovili svoji ztracenou prestiž a ukázali, že kapitalistický svět dokáže předehnat komunistický (Chruščov se samozřejmě chvástal, že díky komunismu má takové kardinální kosmické úspěchy, jež v konkurečním prostředí nelze získat), prezident Kennedy stanovil, že Američan vyletí k Měsíci (nejobtížnější kosmický úkol té doby) už do sedmi let. Američané ale neměli na začátku 60. let ani potuchy, jak člověka k Měsíci dopravit. A tak se uvažovala jedna obří vesmírná raketa, která by letěla vcelku, což ale zapadlo, protože takový kolos nikdo neuměl vyrobit. Nakonec se zvolila varianta jednoho nosiče, jenž na oběžnou dráhu Země vynese jak velitelský, tak i lunární modul a obě kabiny se na dráze spojí a samy odcestují k Měsíci.
V praxi to bylo krapet krkolomné, protože velitelský/návratový modul Apolla ve tvaru kužele s válcem se musel od nosiče odpojit, přetočit se nazpět čumákem k na orbitě zaparkované raketě Saturn V, přiblížit se k ní, napojit se k lunárnímu modulu v hangáru a vytáhnout ho ven z rakety. Pak celá spojená dvojice pokračovala sama k Měsíci. Na jeho oběžné dráze dva kosmonati ze tří přestoupili do lunárního modulu, ten se odpojil a přistál na Měsíci. Z Měsíce ale odstartovala zpět jen lehčí obytná část modulu, podvozek s nožkami zůstal vždy na Měsíci a všechny tyto podvozky všech lunárních expedic tam samozřejmě stojí dodnes. Kabinka lunárního modulu se pak připojila k velitelskému na oběžné dráze u Měsíce, kosmonauti přelezli zpět do velitelské sekce a lunární modul se poslal zlikvidovat srážkou s měsíčním povrchem.
K Zemi pak odletěl pouze velitelský modul, jenž před sestupem do atmosféry ještě přišel o válcovou přístrojovou sekci, která shořela v atmosféře. Na hladinu Atlantiku tak dosedla pouze nejmenší část celé sestavy rakety Saturn V a kabiny Apollo – velitelský modul s místem akorát pro trojici kosmonautů. Ani tato loď ale nemohla znovu letět, takže celý šíleně drahý stroj byl na jedno jediné použití. Program Apollo přímo navazoval na dřívější programy Mercury a Gemini, na nichž se už ověřovaly činnosti potřebné pro výpravu k Měsíci.
Velitelský/návratový modul Apolla vpravo (kužel), ve středu přístrojová sekce (válec)
V rámci projektu Apollo mezi lety 1968 a 1972 vylétlo k Měsíci 9 lodí, pak NASA kvůli šíleným výdajům na dobití Měsíce (cca 170 miliard dolarů!) seškrtala rozpočet a zbývající lety Apolla se soustředily už pouze na zásobování americké orbitální stanice Skylab (odpověď USA na první orbitální stanice Saljut, které vypustil SSSR) a projekt spojení dvou lodí Sojuz-Apollo, dokazující zakopání válečné sekery a ukončení závodů o vesmír. Po Apollu už na řadu přišly raketoplány.
Program Apollo ovšem začal katastrofou, když tři kosmonauti Apolla 1 uhořeli během rutinní pozemní zkoušky na odpalovací rampě v roce 1967. Tenkrát byla kabina ještě z dosti hořlavých materiálů a atmosféra v kabině z čistého kyslíku, což se při zkratu elektroinstalace ukázala jako smrtící kombinace. Během několika vteřin dosáhla teplota uvnitř několika set stupňů a všechno v kabině se během půl minuty doslova roztavilo. Jenom špatně a složitě konstruované jediné dveře potřebovaly na svoje otevření dlouhé minuty… Po této havárii byla kabina kompletně předělána, čistý kyslík, v němž se oheň extrémně rychle šíří, nahrazen jinou směsí, dveře zjednodušeny a každá kabina dokonce dostala malé obyčejné hasicí přístroje.
Poslední člověk pak chodil po Měsíci v roce 1972, shodou okolností to byl původem Čechoameričan Eugene Cernan. Od té doby už se člověk na Měsíc nikdy nedostal! Pro dlouhou cestu na Měsíc bylo samozřejmě potřeba extrémně silného stroje už jen z toho důvodu, že matička Země své ovečky díky přitažlivosti jen tak nepustí. Vemte si, že první americké nosiče/rakety Atlas D projektu Mercury s kabinou pro jediného kosmonauta, byly vysoké 31 m, průměr měly 3 m a vážily 154 tun, když užitečný náklad z toho bylo jen 1,6 tuny. Tato raketa svým výkonem ještě nemohla odlétnout od Země. Zrychlit raketu tak, aby unikla z gravitačního pole Země, totiž stojí ohromnou energii. A tak bývalý nacista Wernher von Braun, dříve konstruktér nechvalně známých raket V-1/V-2, kterého naverbovali Američané, zkonstruoval největší raketu dějin, obrovitý a výkonný Saturn V.
Interiér velitelského modulu Apolla (pohled od průlezu na tři sedačky)
Tato raketa spotřebovala při vzletu tolik paliva, že by se jím napustilo jeden a půl 50metrového plaveckého bazénu! Šílený tah pěti obřích motorů F1 by dokázal nadzvednout desku, na níž by mohlo stát 500 slonů! Saturn V s Apollem na špici měřil na výšku 111 m, průměr měl přes 10 m, vážil šílené 3 miliony kg, z nich bylo 47 tun užitečné zatížení k Měsíci. Když to porovnáte s tím „obyčejným Atlasem”, tak to jsou ohromná čísla. K překonání přitažlivosti bylo zapotřebí tří stupňů rakety, každý s vlastními motory. První dolní stupeň byl největší a jeho 5 motorů vyneslo sestavu do výšky 61 km, tedy ještě nikoli do vesmíru. Tam se dostal až druhý stupeň po odpojení prvního, jenž vynesl Apollo do 183 km, když třetí stupeň pak navedl Apollo přímo k Měsíci.
Na celý let pak nonstop v několika směnách dohlíželo asi 500 pracovníků NASA na Zemi, kteří seděli za 450 jednoduchými počítači. Nicméně velké drama se nevyhnulo ani Apollu 11, protože při přistání s lunárním modulem na povrch Měsíce nešlo na vyhlédnutém místě dosednout kvůli zvrásněnému povrchu a tak museli kosmonauti vypojit počítač automatického přistání a s modulem přistát na ruční řízení. Jenže paliva ubývalo a stále se nedařilo dvěma okénky lokalizovat dobré místo na dosednutí. Když Neil Armstrong dosedl, zbývala v nádržích rezerva na puhých 20 vteřin letu. Pokud by letěli déle než těch dvacet vteřin, od Měsíce by se zpátky k velitelskému modulu nedostali, protože by jim nestačilo palivo na zpáteční vzlet. Modul neměl žádnou přechodovou komoru, takže při výstupu na Měsíc se musel uvnitř vypustit vzduch a kosmonauté se oba museli navléknout do těžkých skafandrů.
V modulu ani nebyla židle, posádka v něm spala trochu krkolomně na dvou zavěšených houpacích sítích. První posádka na Měsíci pak na jeho povrchu strávila 2 a půl hodiny a nasbírala 48 kg vzorků. Vemte si, že skafandry umouněné od měsíčního prachu kosmonauti skladovali přímo v kabince lunárního modulu, takže od uvolněného prachu byla celá kabina pěkně zaprášená a kosmonauté vypadali jak horníci po šichtě. Umýt se samozřejmě nebylo čím. Každopádně skafandry musely být velmi pečlivě navrženy, protože Měsíc nemá žádnou atmosféru, takže na přivrácené oblasti Slunce praží tak, že je ohřívá na +115 stupňů, zatímco na tmavých místech bez svitu je úděsný mráz -150 stupňů. Nic mezitím neexistuje, jen šílené vedro nebo mráz.
Lunární modul pojmenovaný Eagle (orel) po přistání na Měsíci
Měsíc má také šestkrát menší přitažlivost než Země, takže např. člověk na Zemi vážící 72 kg na Měsíci pomyslně váží pouze 12 kg. Kdyby na něm hodil Jan Železný oštěpem, tak by dosáhl rekordu 591 m, nicméně tato malá přitažlivost už by dělala v našich podmínkách život o dost složitější. Celý skafandr pro externí výstup na Měsíc u nás na Zemi vážil přes 90 kg, ale na Měsíci to nebyl žádný problém. Jeho součástí byly i speciální gumové spodky, do kterých mohl kosmonaut čůrat a dokonce i kadit, nicméně to, pokud vím, raději nikdo nedělal a velkou potřebu posádka vykonávala až v lunárním modulu do speciálního pytlíku. Zajímavé, že spodní prádlo bylo protkáno hadičkami, kudy proudila voda, jíž se kosmonaut ochlazoval, nebo naopak vyhříval.
Takovým malým smolařem byli vybraní piloti velitelského modulu, kteří letěli v posádkách na Měsíc, ale jako jediní z trojice zůstali sami opuštění ve velitelském modulu. Jelikož modul oblétal Měsíc, každé dvě hodiny byl pilot na hodinu ukryt na odvrácené straně Měsíce zcela sám, kdy neměl spojení ani s kolegy na Měsíci, ani s řídícím střediskem na Zemi. Každopádně pokud by nastaly komplikace u kolegů Na Měsíci, stejně by jim pilot nemohl prakticky nijak pomoci, jen by mohl sám odletět domů. Však Michael Collins z Apolla 11 k tomu poznamenal: „Věděl jsem, že jsem tak sám a tak daleko od všech, jako žádný pozemšťan nikdy nebyl.”
Nakonec možná ještě pár zajímavých statistik Měsíce pro osvěžení: Měsíc má průměr 3475 km a průměrná vzdálenost od Země je 384.000 km. Tuto vzdálenost Apolla překonala za více než 3 dny, letadlem byste tam letěli 3 týdny. A víte jak vůbec Měsíc vznikl? Asi před 4,6 miliardami let do mladé Země plné žhavých plynů, narazila nějaká jiná planeta. Po srážce se uvolnilo množství úlomků, které se postupně srážely do čím dál většího tělesa, až z nich nakonec vznikl současný Měsíc. Ten už je bezmála 4 desetiletí opuštěný a zatím nic neukazuje, že by se tam člověk v blízké budoucnosti vrátil. To, co Apollo dokázalo s omezeným stavem technologií před čtyřiceti lety, by bylo i dnes velice nebezpečnou výpravou. I z tohoto pohledu je historická cesta na Měsíc fascinující a největší dobrodružství člověka, které kdy podnikl.
Nejnovější komentáře: