Tento výlet sliboval sice pěknou porci jízdy, ale proto jsem ho rozplánoval na dva dny, abychom jen neseděli v autě. Ráno jsem se vydal x5 napřed opět k letišti pro půjčení Fordu Mustang V6 4.0 Convertible – kromě hrozného Mitsubishi Eclipse snad jediného kabria, které zdejší půjčovny nabízejí. Tentokrát jsem zvolil půjčovnu Avis, protože Alamo, udkud máme už na celý floridský pobyt půjčený Chevrolet Impala, kabriolety nemá.

Docela mě překvapilo, že zde na Floridě je dost dálnic zpoplatněných, nicméně všechna auta z půjčovny mají všechny poplatky zaplacené. Systém placení floridských dálnic se jmenuje Sun Pass nebo E-Pass a vždy se jedná o automatické přečtení SPZ vozu. Vy pak máte více možností. Buď si předplatíte mýto dopředu, což vyjde na jeden průjezd branami o čtvrt dolaru laciněji (jinak to stojí kolem půl až 1,25 dolaru), nebo prostě projedete a systém prvnímu majiteli pošle po určitém čase fakturu, která jde zaplatit online.

U Sun Passu, což jsou dálnice vedoucí shora dolů východem Floridy právě až na Key West, lze zaplatit také picmochovi u okénka, ale u E-Passu, což je třeba dálnice z Tampy přes Orlando k mysu Canaveral a ke kosmickému středisku, to nelze, takže pokud nemáte půjčené auto z půjčovny, je potřeba dopředu předplatit SPZ, nebo počítat s tím, že majiteli vozu přijde faktura. Každopádně zdejší dálnice jsou oproti nám velká lahoda. Jsou neskutečně rovné, někdy jedete třeba 50 a více km zcela rovně po přímce.

Povrch je znamenitý, velmi často se jezdí třemi až pěti pruhy i mimo města a provoz je extrémně plynulý, protože všichni jezdí velice ohleduplně a všichni valí kolem 80 mil, což je necelých 140 km/h. Limit je přitom 70 mil, běžně se jezdí o 10 mil rychleji, což policisté tolerují. Skvělé jsou i odrazky v podélných čarách na vozovce, které při osvětlení velmi silně světélkují a perfektně vodí. Přitom tyto odrazky jsou i u nás, ale po několika týdnech už nejsou prakticky vůbec vidět. Co je ovšem proti nám horší, je špatné značení sjezdů, kde je většinou jen číslo silnice a ulice kam exit ústí, ale už nikoli velká města, kam sjezd vede.

Takže dobrá mapa nebo navigace je nutností. Stejně si zde musíte zvyknout, že pumpy jsou až za sjezdy, nikoli na dálnici, takže se vždy musí zdlouhavě sjet z dálnice. Podobně jsou na tom i občerstvení jako McDonaldy, KFC, Dunkin Donuts, Vaffle House a další, které jsou opět mimo dálnici. A odpočívadel tu mají jen sporadicky. Je ale dobré, že po dálnicích jsou pravidelně rozmístěné váhy na kamiony, přes něž musí úplně všechny tahače projet a amíci tím předcházejí poškozování povrchu. Oproti nám jsem tu na celé Floridě kamionů viděl jen velmi málo. U nás jich je snad nejvíce na světě a ještě s blbcema za volanty.

Bílý Ford Mustang v kabriu se ukázal jako velice pohodlná kára, ovšem už méně sportovní, však na vozovce kontrola trakce ani nenechá proklouznout kola a i celý vůz je dost těžký a robustní. Komplet půjčení včetně všeho pojištění a plné nádrže vyšlo na den a půl asi na 5.000 našich korun. Každopádně nás z Fort Myers čekala jízda napříč Floridou ze západního pobřeží na východní a pak ještě přímo dolů na jih na Key West. První úsek do Miami zabral asi dvě hodiny, po zcela rovné dálnici to jelo jak namydlené. Miami mě docela překvapilo. Čekal jsem provinční vísku s nízkými bílými baráčky jako v Driverovi, ale uvítalo nás obří velkoměsto s moderními mrakodrapy, spletitými křižovatkami a totálním chaosem na silnicích.

Trochu jsme bloudili, protože navigace kvůli mrakodrapům nemohla chytit družici. Z Miami jsme se nakonec vymotali po dálnici č. 1 přímo na jih přes Homestead na Key West. To sice zabralo přes tři hodiny jízdy, protože je to normální silnička s omezenou rychlostí, ale cesta byla kouzelná. Na Key West jedete přes mnoho ostrůvků vlastně takovou silnicí na mostech, která se vine přes moře přímo dolů na jih. A zdejší moře si nic nezadá s Karibikem! Krásně čisté, průzračně modré a prakticky bez vln. Jo a k tomu docela pěkně teplé, odhadoval bych to na 27-30 stupňů.

Key West je pak docela malý ostrov, nejjižnější část USA zhruba 90 mil vzdálená od Kuby, kam mají ale amíci vstup zakázán a pokud chtějí jet na Kubu na dovolenou, musejí potajmu přes Evropu. Key West je samozřejmě výletní a plážové letovisko s mnoha hotely, půjčují se tu čluny, skůtry, hodně se tu rybaří (krabi, mečouni, langusty) a je tu dokonce i letiště a letecká základna námořnictva, z níž startovaly letouny k té nepovedené invazi na Kubu v Zátoce sviní. My jsme měli rezervovaný hotel Marriot ve stylu suites, tedy takový pavlačový dům, kdy každý pokoj ústí na společný balkónek.

Hotel pěkný a čistý, dokonce v pokoji bylo i žehlící prkno a žehlička, na zahradě uprostřed hotelu skvělý bazén a palmy, ale nemile nás překvapila místní snídaně. Nevím, jestli je to zdejší US normálnost, ale to se prostě nedalo žrát! Zcela chyběl normální chleba nebo bagetky, místo toho tam byla nějaká opečená kolečka. V ledničce pak byly polotovary ve stylu houska s vajíčkem a slaninou, korpus s vajíčkem a salámem, jakoby tam nic jiného, než vajíčka a salámy nejedli. Ty polotovary musíte ještě strčit do mikrovlnky, ale ani pak se uschlá, bezchutná houska a tvrdá vajíčka nedala jíst.

Jediné, co bylo trochu poživatelné, byly vafle, ty si ale musíte napřed sami udělat na vaflovačích. Pro Evropana asi typická americká snídaně moc není. Ostatně i rychlá občerstvení jsou zde příšerná! V McDonaldech dělají snad ti největší tupci, protože i na obyčejný Shake čekáte dlouhé minuty a všichni dělají to samé a nikdo nic. V organizaci práce mají totální chaos, u nás tyto restaurace fungují mnohem lépe. Doslova o život nám pak šlo v jiném fast foodu jménem Vaffle House, kde se na plakátech zrovna chlubili dva dědci zakladatelé, že od padesátých let, kdy podnik založili, slaví výročí chutného jídla…

Podle názvu jsem čekal nálož vynikajících vafliček, ale tu měli jen jednu, jinak zase vajíčka, hnusné pečivo a salámy. Tak jsem zvolil s jahodami, což kupodivu neznamenalo čerstvé jahody, ale jakýsi sirup umělé chuti, který kuchař typu smradlavého černocha s dredy, který přímo před námi odloupával z grilu obrovské spáleniny, prostě nalil do těsta. Což o to vafle se šlehačkou ve spreji (proč se to jmenuje Vaffle House vůbec???) byla dobrá, ale kola, kterou nám přinesli, byla silně cítit jako chlórem, nějakým čistidlem, kterého jsme měli plnou pusu.

Zřejmě debilně čistili postmix a desinfekce se jim přimíchávala přímo do nápojů. Ještě že jsme nic nepolkli, prodavačka se dost divila a kolu nám vyměnila. Tu jsme vzali s sebou do auta, ale i ta byla silně chlorová. Škoda, měl jsem prodavačku donutit ten drink ochutnat. Nicméně alespoň nám nápoje nezapočítala a i ten tuk ve spreji byl zadara. Ale to jen dokazuje, co za blitky amíci jedí, protože doma se moc nevaří. V tom musím odvolat svá dřívější slova o stejném počtu tlusťochů jako u nás. Ne ne, po návštěvě Kennedyho kosmického střediska jsme viděl tolik tlustoprdů na metr čtvereční, jako za celý život!

Ale abych se vrátil k meritu věci na Key West, tak pokud vám nebude vadit dlouhá cesta několik hodin tam i zpět, tak vřele doporučuji. Historické centrum nejenom nabízí původní domek Ernesta Hemingwaye, ale hlavně ucelené bloky krásných historických dřevěných baráčků, v nichž se dříve bydlelo a samozřejmě velmi živou Duncan Street. To je pitoreskní ulička z bezpočtem klubů, hospod a obchůdků, která vede přímo od moře do downtownu a kde to žije mnohem více, než tady u nás ve Fort Myers. Což se oproti Key Westu jeví jako zapadlá křovácká vesnice, kterou drží nad vodou snad jen to letiště pro západní část Floridy.

Na Key Westu je úžasné už jen pokoupání v moři, půjčit si tu můžete loďku, skůtr, můžete si vyjet zarybařit, nebo si zaplavat v bazénu přímo mezi delfíny, což jsme bohužel na zpáteční cestě minuli. Pro mě osobně je to asi nejhezčí místo na celé Floridě. Navíc jízda v mustangovi byla velmi pohodlná,  i když jsme tam se zastávkami jeli přes 6 hodin a nazpátek přes 4.

Jinak fotografie a videa asi postnu až přijedu do jedné obří komentované galerie, protože tady na blog to pohodlně nelze vložit a snímků mám opravdu plno. Včera jsem pak byl v největším zdejším lákadlu, Kennedyho vesmírném středisku, kde už stojí připraven raketoplán Endeavour na rampě ke svému poslednímu vzletu na ISS. Škoda, že zítra odlétám do New Yorku, jeho start mi o pár dnů unikne. Každopádně alespoň jsem ho viděl na vlastní oči, ale o tom až v dalším příspěvku.