Ano, je to správně ten sedmý den, protože na Key Westu jsme strávili dny dva, resp. přespali jednu noc. Na Kennedyho kosmické středisko jsem se těšil úplně nejvíce, přece jen je to jedno ze dvou míst na světě (po ruském Bajkonuru), kde se tvořily a tvoří dějiny dobývání kosmu. Ani tato cesta nebyla krátká, musel jsem počítat zhruba se čtyřmi hodinami jízdy v autě.

Cestou na mys Canaveral jsme zvolili kratší, ale o to déletrvající okrsku č. 41 z Fort Myers směrem nahoru k Orlandu, což sice byla pěkná cesta, při níž jsme viděli opravdový a docela nevzhledný venkov, nikoli tu načančanou parádu rezidenčních čtvrtí zdejší střední třídy kolem Fort Myers a Miami. Pouze cesta trvala díky bezpočtu semaforů a omezeným rychlostem v městečkách docela dlouho. Přímo na mys vede dokonce vlastní dálnice, přece jenom v tomto areálu Nasa pracuje skoro 14 tisíc lidí a nějak se tam dostat musí.

Já už měl nakoupené lístky dopředu přes internet, i když lidí u kas oproti tomu davovému šílenství v parku Busch Gardens v Tampě nebylo mnoho. Vstupenka stojí 43 dolarů plus daň a v jejím rámci máte vše podstatné v ceně. Pro veřejnost byl vybudováno v těsném sousedství s profesionálními provozy kosmodromu návštěvnický komplex (Visitor Complex), který je rozdělen do několika částí a budov, když představuje vše podstatné z amerického kosmického programu historie i současnosti.

Po vstupu, kde vám prohlédnou tašky a projdete skenerem jako na letišti, vás uhodí do očí maketa kabiny Orion, nové kosmické lodi, která má nahradit raketoplány, když vychází z konceptu starého dobrého Apolla, které dovezlo amíky na Měsíc a zpět. Pokud to ještě nevíte, na pátek je plánován zcela poslední let raketoplánu vůbec. Endeavour poletí k vesmírné stanici ISS, poté se vrátí a s tím skončí úspěšná i nebezpečná éra raketoplánů, které sice uskutečnily více než 100 vzletů, ale také hroznou smrtí zahubily dvě kompletní posádky Challengeru a Columbie.

Já se ovšem nejdříve vydal na expozici pod širým nebem v Rocket Garden, kde jsou vystaveny originály či makety všech nejdůležitějších pohonných raket Američanů, od prvních balistických střel Juno, Titan až k posledním Atlasům a Saturnům první generace, které dovezly první americké kosmonauty ke hvězdám. Taktéž si v maketě kabin Mercury a Gemini vyzkoušíte, jak málo místa v nich bylo, stejně jako v obytném úseku Apolla. Špičky majestátních raket ční vysoko do nebe jako krásní a úchvatní němí svědci raketové historie USA, kterou jim vlastně přinesl Němec.

Werner von Braun byl nacista, tvůrce střel V1/V2, který po skončení 2. války prchl na americkou stranu Německa, aby se nedostal do spárů Sovětů, kteří po něm pátrali. Právě rozporuplný von Braun dovedl Ameriku za ruku ke hvězdám, když zkonstruoval skoro všechny nosiče, včetně třístupňové rakety Saturn, která amíky poslala k Měsíci. Vedle zahrady byl první pavilon Early Space Exploration, věnovaný prvním pionýrům dobývání kosmu v USA, tedy prvním kosmickým kabinkám Mercury pro jednoho kosmonauta a prvním kosmonautům v čele s Johnem Glenem, který jako první Američan a člen jiného národa než ruského, vykonal suborbitální skok a podíval se do vesmíru.

Pravda je, že amíci mají všechny expozice fantasticky udělané, interaktivní a velmi pěkné. V tomto pavilonu je např. přenesené přesné řídící středisko programu Mercury z počátku šedesátých let, ještě zcela bez dnešních počítačů, s jednoduchými pultíky a barevnými čudlíky řízení letů. Dnes to vypadá obzvláště archaicky, když si uvědomíme, že i největší, nejdražší, nejtěžší a nejnáročnější čin v historii lidstva, tedy výprava k Měsíci od Apolla 11 z roku 1968, byla počítána na archaickém počítači, jenž neměl ani takový výkon, jako dnešní obyčejný a levný mobil!

Vedle je pak další pavilon, dosti odlišný od kosmonautiky, kde se seznámíte s unikátní přírodní rezervací, jíž mys Canaveral v těsné blízkosti odpalovacích ramp je. Obrovský hluk a zplodiny zdejší přírodě vůbec nevadí, jako si spíše užívá to, že sem nemá volný vstup člověk a dlouhé lány tu mají zvířata jen pro sebe. Je třeba si uvědomit, že celý mys se základnou se rozkládá na dvou ostrovech, je skoro 50 km dlouhý a jednotlivé rampy i zařízení jsou od sebe dlouhé kilometry. Takže tu žijí početné kolonie aligátorů, želv, ještěrek, mnohé druhy hlavně vodních a mořských ptáků, stejně jako tady hnízdí symbol celé Ameriky – American Eagle = orel.

Nechybí ani 3D kino Imax, kde hrají dva filmy, nyní i Vesmírnou stanici ISS, kterou dříve dávali v tomtéž kině v pražském obchodním centru Flora. V něm jsem ale nebyl, protože ISS 3D jsem viděl již dříve právě na Floře. Pokud máte zájem a něco peněz navíc, lze si k obědu přizvat jednoho z mladších účastníků letů raketoplánů a popovídat si s ním, toho jsem ale nevyužil. Hlavně pro děti je připraven další pavilon Exploration Space, který je plný názorných příkladů z astrofyziky a simulátorů, jak to ve vesmíru a při kosmických výpravách vlastně funguje. Je tam i jednoduchá centrigufa a PC simulátory přistání měsíčního modulu na Měsíci s ručním řízením. Velmi pěkné a názorné, jaká je fyzika ve vesmíru prevít.

Raketoplánům je zasvěcené náměstí Space Shuttle Plaza, kde jsou jak makety nádrže a bočních motorů lodi, tak i maketa vlastního raketoplánu nazvaná Explorer, do níž si můžete vlézt a podívat se, jak to přesně uvnitř vypadá. Novinkou je i 4D show Space Shuttle Experience, což je vlastně pohyblivý simulátor startu raketoplánu včetně zvuků, 3D videa a pohybu jako ve skutečnosti. Vzhledem k nedostatku času jsem jej ale nestihl. Za jeden den, který jsem měl vyhrazen na návštěvu, se totiž úplně všechny expozice nedají stihnout, tak veliké to zde je.

Podobně jsem tak nestihl expozici Hubblova teleskopu, robotických vozítek v kosmu či pomník zahynuvším kosmonautům. Co jsem ale stihl, byla komentovaná výprava busem s průvodcem do nitra střediska do míst, kam se smrtelníci mimo zaměstnance běžně nedostanou. V rámci vstupného máte v ceně svezení busem k vyhlídkové plošině mezi odpalovací rampy č. 39, z nichž startují všechny raketoplány.  Pokud si včas online zarezervujete a připlatíte asi 22 dolarů, můžete si vyjet na zajímavější projížďku se zastávkami po celém Kennedyho komplexu. Jedna nazvaná Cape Canaveral: Then & Now Tour nabízí výlet k úplně prvním odpalovacím rampám prvních raket s kabinami Gemini (čte se Džemináj…) a Mercury, tu jsem ale nevyužil, když jsem zvolil druhý výlet.

Ten se jmenuje Discover KSC: Today & Tomorrow a nabízí možná lákavější obsah. Tak se projedete kolem současných provozů Nasa, tedy hal, kde se kupř. montují a čistí padáky kosmických lodí, uviděl jsem ředitelství střediska, přípravu stravy, testovací stavy motorů a další. Dech mi vyrazila nejen obrovitá montážní budova VAB, kde se montují a testují komplety raketoplánů a dříve i raket (pokud by v ní nebyla klimatizace, uvnitř by bylo počasí jak venku, kdyby pršelo, tvořily by se mraky apod.), ale i neméně obrovský pásový přepravník raketoplánu z VABu k odpalovací rampě, jedoucí s váhou tisíců tun rychlostí 1 míli za hodinu. Z vyhlídkové plošiny byl pěkný výhled i na rampu asi 2 kilometry vzdálenou, kde již trůnil připravený raketoplán Endeavour na svoji poslední misi.

A pro mě největší lahůdkou byla i projížďka přímo pod odpalovací rampou, z níž startovaly všechny lety Apolla s posádkou, tedy i slavné Apollo 8, které jako první v historii obletělo Měsíc, a Apollo 11, které přistálo na povrchu Měsíce. Rampa je již částečně modernizována a používá se stále na starty menších raket s družicemi různých států. Nakonec nás autobus dovezl k asi největšímu lákadlu celého komplexu, tedy k Apollo/Saturn V Center, což je obrovitá hala mimo prostory expozic, která je právě celá zasvěcená úspěšnému programu Apollo a extrémně náročné cestě k Měsíci, kam se ostatně od Apolla 17 z roku 1972 již vůbec nikdo nedostal! Zde se ukázalo, jak fantasticky umí Američané prezentovat, když vás nejprve seznámí s historií dobývání Měsíce asi 10minutový film, aby se otevřely dveře a vy jste vyšli do další místnosti.

Apollo/Saturn V Center – rozměry nosiče Saturn pro cestu k měsíci jsou obrovské!

A safra, to je přesné řídící středisko z éry Apolla a vy se najednou ocitnete za zády řídících letu úplně stejně jako manželky a příbuzní kosmonautů při památném letu Apolla 8 k obletu Měsíce, kdy člověk na vlastní oči poprvé v historii spatřil odvrácenou stranu našeho souputníka! A najednou to začalo. Setmělo se, rozsvítily se kontrolky počítačů a začalo osmiminutové odpočítávání, kdy se pultíky rozsvěcovaly přesně tak, jak za nimi jejich operátoři zrovna pracovali, i když ti samozřejmě chyběli. Na velkých obrazovkách nad hlavami operátorů pak byly vidět všechny poslední přípravy a okamžiky startu rakety. Když odpočet došel nuly, při startu se začala místnost třást, hýbaly se i tabule oken nad námi, tedy úplně stejný rachot, jako zažívalo středisko při startu z blízkých ramp.

Celkově nádherná a sugestivní prezentace a dokonalý pocit, jako byste se vrátili do šedesátých let a byli přímo u startu rakety Saturn V s kabinou Apollo při cestě na Měsíc! Raketa vás pak zcela ohromí po skončení show, kdy se dostanete do obří haly, kde je celá sestava na pylonech horizontálně vystavena. Její rozměry jsou obrovské, zůstal jsem zcela ohromen jen užasle zírat! Jenom samotná raketa s třemi stupni je vysoká přes 11o metrů a v průměru má přes 10 metrů! S pohonnými hmotami, které tvoří 91% procent její váhy, váží šílené 3 miliony kg!!! Na oběžnou dráhu dokáže pak vynést 45 tun užitečného nákladu. Vidíte ten nepoměr mezi její váhou a užitečným zatížením? Ano, matička země je svině a svojí přitažlivostí nutí k takovémuto kolosu, jenž pro překonání gravitace a dosažení vyššího orbitu potřebuje ohromnou rychlost kolem 8 kilometrů za vteřinu!

V hale je vše názorně popsáno, k vidění je i autobus, jenž přepravoval posádku od ubikací k rampě, všechny moduly Apolla včetně měsíčního modulu a zvláštní místnost mají i poklady Apolla, mezi nimiž jsou třeba skutečné skafandry, návratový modul Apolla ještě sežehnutý žárem při průletu atmosféru, kdy se jeho povrch rozpálí na několik tisíc stupňů a šáhnout si můžete i na opravdický kus měsíční horniny. Prostě paráda a fantazie, v hale, odkud vás pak autobusy dopraví zpět do návštěvnických expozic a vstupu, jsem strávil snad dvě hodiny.

Nakonec jsem si udělal radost a koupil si v místním suvenýr shopu jak kšiltovku památného Apolla 13, které postihla havárie se šťastným koncem, tak i tričko s emblémy všech letů Apollo a skutečnou pracovní bundu Nasa, kterou oblékají piloti raketoplánů v lodi při práci. Všechno to vyšlo asi na 130 dolarů, což není zase mnoho. Na upomínkových předmětech ve středisku ani moc nerýžují, ceny jsou docela rozumné. Pokud vás to zajímá, mnoho věcí se dá koupit přímo ze stránek návštěvnického střediska i přes internet.

Pokud poletíte někdy do USA na jižní či východní stranu, kardinálně a důrazně doporučuji Kennedyho kosmické středisko navštívit alespoň na jeden celý den (otevřeno mají od 9 do 20h každý den), tolik zážitků najednou jinde jen těžko zažijete, pro fandy kosmonautiky je to učiněný ráj, kde neví kam se vrtnout dříve! Dobré je třeba přiletět do Miami nebo Orlanda, to je zvláště blízko, pronajmout si auto a zajet si na Canaveral, což je z těchto měst jen hodinka-dvě jízdy, protože zážitek je to neskutečný. Já se sem určitě za pár let vrátím, to je na tuty, protože jsem toho ještě hodně nestihl. Z USA to je zatím moje nejparádnější zkušenost, zítra už odlétám do New Yorku, tak uvidím, čím mě překvapí on.

Oficiální stránky Kennedy Space Center, včetně všech informací o expozicích, e-shopem, možností koupení lístků a rezervace výletů k odpalovacím rampám jsou zde.