Za dva dny by měl vyjít další díl do skládanky agenta Sama Fishera, takže se již začínají objevovat první recenze hry, která ze žánru stealth akce udělala oblíbenou hvězdu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se na Conviction netěším, přece jen mám jeho styl opatrného hraní rád. Jednu z prvních  recenzí jako obvykle dostalo nekritické IGN, kde je v drtivé většině o vysokou známku postaráno.

 Však na úvod recenze, ukončené skoro absolutní známkou 9,3/10, autor odhaluje, že nový Splinter Cell ukazuje tentokrát velice zarmouceného a pořádně naštvaného Sama, což má vliv na velkou brutalitu hry. Přitom Conviction opustil léty zažitý opatrný styl hraní Splinter Cellu v duchu „pokus-chyba-pokus“, takže postup je mnohem více strhující. Příběh je pak posazen několik let po epizodě v Double Agent, přičemž prý nevadí, jestli jste dvojitého agenta nehráli. Do děje se i tak snadno dostanete.

Jak asi víte, Samova dcera byla za podivných okolností zabita (to už v minulém díle) a Fisher našel důkazy, že v tom má prsty jeho kolega a nejlepší kámoš Lambert. Zrazený a smutný ex-agent se tedy v úvodu suspenduje z agentury, aby začal svojí soukromou cestu za pomstou. Přitom na začátek ještě odhalí, že vrahové jeho dcery plánují útok na Washington (kde se hra ostatně nejvíce odehrává). První znamenitou věcí na Conviction je prý velké tempo, které vás žene – zřejmě i díky napínavé zápletce – stále dopředu. Autor sám uvádí, že díky tomuto celou singleplayerovou kampaň tak dohrál na jeden zátah a ani si neuvědomil, že to přetáhl přes celou noc.

Ve hře podle něj nenarazíte na žádnou nahrávací obrazovku, která by kouskovala postup, tedy mimo toho, že zemřete. Jakmile hra začne, nikdy prý nesedíte a na nic nečekáte. Úrovně se nahrávají vždy, když sledujete precizně vyrobené filmečky. Ty se přitom promítají třeba na zeď domu přímo v úrovni, spolu s textem úkolů a zadání, jak ostatně již ukázalo demo. Pohyb Sama je nyní prý velmi rychlý a tak díky tomu dokáže např. šplhat skoro rychleji než Princ Perský. Přitom likvidace nepřátel je díky praktické asistenci zaměřování velmi jednoduchá a rychlá. Jestli jste v krytu, pak zjistíte podle barev. Ty v tomto případě vyblednou na bílou a černou.

V takové situaci vás protivníci neuvidí. Když ale budete viditelní na světle, obraz bude normálně barevný a živý. Autor pak velice chválí systém krytí, který považuje za vůbec nejlepší v historii. Každopádně byste měli hrát výhradně na nejvyšší realistickou obtížnost, pak mají nepřátelé smysly reagující jako ve skutečnosti a rohlíkem je rozhodně neopijete. Výborné jsou také útoky zblízka a ze zálohy, jichž jsou prý desítky typů. Má to ale chybu. Pro úder na blízko totiž slouží stejné tlačítko jako pro vyražení dveří, takže místo tiché likvidace nepřítele těsně za nimi, můžete místo toho třísknout do dveří a jste mrtví.

Nový systém zabíjení Mark & Execute se podle IGN sice zdá jako totální zjednodušení, kdy nepřátelé nemají šanci, ale jeho sílu vyvažuje, že si na něj musíte vždy draze vydělat právě použitím kradmých útoků na blízko, což není vždy jednoduché. Možná narazíte také na malý bug, kdy pomocí Mark & Execute spustíte palbu, přičemž těsně před ní jeden cíl zajde za silnou zídku, přes kterou ho stejně kulka nerealisticky zabije. Celá kampaň pak zabere, a to asi i na tu nejtěžší obtížnost, pouze 5 hodin! Nicméně prý velmi hutných a zábavných, ovšem s dvěma skvrnami.

Tou první je retrospektiva o 20 let nazpět v úrovni situované do Iráku za denního světla, kde byl zcela vypuštěn systém krytí ve stínech. Díky tomu je tento level obyčejná střílečka z pohledu třetí osoby, s tuctovou hratelností. Další skvrnou jsou části hry, kde při svém odhalení okamžitě končíte, což autora dopalovalo, protože jediná chyba mu zničila celý postup. Naopak dlouhou životnost slibuje zcela samostatný kooperativní multiplayer se třemi režimy. Ten je snad ještě lepší, než single kampaň. Budiž mu k duhu, že nabízí jak online, tak dokonce i splitscreen, přičemž vždy ve dvojici vodíte dva Echelon agenty Archera a Ketrela v takovém prequelu k singlu. Doporučena je důsledná spolupráce, protože jakmile jeden umře, mise končí.

Další recky (Edge a Gamespot 8/10) kritizují absenci odtahování mrtvol, stejně jako páčení zámků, ale taktéž chválí vynikající a strhující příběh. Použitý stařičký Unreal  2 engine dává podle Gamespotu o sobě vědět množstvím grafických kompromisů, včetně nízkého rozlišení, ale grafici to skrze chytře vystavěné efekty docela mistrně zamaskovali. Recenzent 1UP zase potvrzuje krátkost celé hry, když ji včetně všech režimů prošel za méně než 10 hodin a zmíněný kooperativní mu zabral pouhé hodiny 2. Takže když si to shrneme, tak tu máme skvělý a napínavý příběh se spádem, perfektní hratelnost díky funkčnímu krytu a funkcím pro likvidaci nepřátel, ovšem v balení velice krátké zkušenosti a s kompromisní grafikou.

Demo jsem podrobně rozebíral minule a oficiální www stránka Splinter Cell: Conviction je zde.