Já mám takovou drobnou herní úchylku. Když začnu hrát několikátý novější díl nějaké úspěšné herní řady, po pár hodinách dostanu nezřízenou chuť s tím současným prostě praštit a dát si znovu rundu starších dějství. Když ony mne ty nové hry stejně většinou na moc dlouho nezabaví a po několika úrovních už i nudí… Stejné to bylo, když jsem přinesl domů Wolfenstein: The New Order. Po pár hodinách jsem jej uložil zpátky do poličky a stáhl si ze své Steam knihovny podle mého asi nejlepší díl řady: Return to Castle Wolfenstein.
Tento skvělý díl jsem mimochodem už 2x dohrál. Stáhl jsem si do něj nejdříve 541 MB veliký balíček HD textur, což je pouze jediný soubor k prostému překopírování do adresáře s hrou, načež hra díky němu vypadala prakticky současně. Tento užitečný balíček najdete také v linku pod článkem. Stačí jej tedy pouze nakopírovat do složky se stejnými soubory. Možná pro podporu dnešních HD širokoúhlých rozlišení budete potřebovat ještě HD Widescreen patch, protože hra samotná třeba FHD nastavení a vysoká širokoúhlá rozlišení nepodporuje. Stačí trochu zagooglit a snadno jej najdete.
Po třetím dohrání jsem byl znovu velice spokojen. Dokonce jsem se ve svém herním skillu trochu zlepšil, že jsem na prostřední obtížnost (celkem jsou tu 3) dal bez cheatování všechny bosáky i závěrečného mega bosse Heinricha, což se mi dříve nepovedlo a raději jsem tehdy krapet podváděl. Hra nabízí celkem 27 kapitol, rozdělených do 7 misí, přičemž čistého herního času mi po titulkách ukázala necelých 12 hodin. Po pravdě jsem hrál možná třetinu delší čas, protože časomíra ve hře počítá pouze časy posledního a jediného průchodu každou misí, bez započtení opakovaných restartů a loadingů. Já se snažil jet na čisto bez ztráty života, takže jsem v misi klidně i 10x, 20x nahrával pozice, jen abych dal další nepřátele bez svého zasažení. A vůbec jsem se nenudil, takže mi opakování pasáží pranic nevadilo.
I na dnešní dobu, myslím, má wolfensteinský návrat hutnou, tajemnou, ba okultní atmosféru. Třeba ta cesta lanovkou při útěku z hradu Wolfenstein hned ve 2. kapitole 1. mise Castle Wolfenstein byla neskutečně tajemná a zábavná! Příjemná je solidní zničitelnost vybraných prvků prostředí, kdy mne bavilo hlavně rozkopávat nacistické znaky i nábytek a dával jsem si záležet na procházení všech tajných místností. Za vyzobání 100 % pokladů sice na konci nic nedostanete, ale po startu následující mise zpravidla obdržítete třeba bonus ke zdraví a stamině nebo něco munice navíc. Parádní je široká škála stále výkonnějších 16 zbraní, pročež jsem si oblíbil hlavně velmi silnou automatickou pušku FG-42 od výsadkových jednotek Wehrmachtu (Paratroopers). To je taková silná a přesná univerzální zbraň přesně na náročnější druhou půli hry.
Výtečná je i možnost kradmého postupu, kdy přijde k ruce pistol Luger s tlumičem a tichý samopal Sten, popř. pižlání útočným nožíkem. Grafika i chod hry na dnešních 64bitových Windows, zejména s těmi HD texturami, zaslouží také absolutorium, kvituji dokonce i pohybující se nebe a zlatou korunu tomu nasazuje krásná a atmosférická hudba. Prostě na té hře ani s odstupem nevidím moc kazů. Snad až na příšernou vodu, extrémně časté prolínání mrtvol do objektů (ničemu to ale nevadí) a takový podivný anglický dabing s německým přízvukem u nepřátelských jednotek. Mnohem lepší by byl klasický germánský dialekt klidně s anglickými titulemi. Už se asi po čtvrté k tomuto Wolfíkovi nevrátím (ale vrátil!, pozn. z 25. 7. 2019), jenže ty tři rundy považuji za královsky strávený čas u vynikající střílečky, která by mohla i ty dnešní klidně vyučovat.
Nejnovější komentáře: