Moderní deskové hry zrovna nejsou doménou domácích tvůrců, ale právě Aréna a ještě třeba pohádkově fantastické Proroctví jsou vyjímkou potvrzující pravidlo. Aréna s podtitulem „Morituri te salutant“ napoví, že zobrazuje drsné souboje římských gladiátorů, i když ne zcela s reálným podtextem. Hlavní hrdinové tohoto krvavého střetnutí totiž nejsou gladiátoři, ale postavičky spíše z říše fantazie, což ale vůbec nevadí. Sličná šermířka útočí na dvojici zdánlivě hloupých skřetů, vrah se ohání svým pláštěm i řetězem a velmi obávaný je severský válečník barbar.
Skřeti spolupracují ve dvojici, což vyvažuje jejich menší odolnost a tak lze tušit, že si zde zahraje maximálně pět hráčů, ale i ve dvou je hra velmi zábavná. Připomínám, že kvůli poměrně komplexním a složitějším pravidlům se jí asi jen tak nenaučí menší děti. Rozhodně je sešit pravidel daleko náročnější na pochopení, než třeba Carcassonne, nebo Osadníci z Katanu. Je to i díky znamenitému principu, kdy ve hře prakticky nehraje roli prvek náhody. Ano, i zde je kostka, ale nehází se s ní, nýbrž pouze zobrazuje zvolené číslo. Nebojte, za krátko vysvětlím.
Každá postava disponuje velkým balíčkem svých unikátních karet. Tyto karty zobrazují jednak vlastní charakter a jeho význačné bojové rysy, ale hlavně určité pohyby, lépe řečeno pozice, v nichž se bojovník může nacházet. Ať už to jsou obranné postoje jako kryt dýkou, či vykrytí seku roztaženým řetězem a nebo rozmanité útoky, vždy se jedná vlastně o sled útočných a obranných pohybů, které postava zamýšlí provést a zasáhnout soupeře, popř. se mu obratně vyhnout. Navíc je útočných výpadů celá řada včetně seku, bodu a nebo úderu tupou hranou, takže můžu potvrdit, že se kartičky jen tak neokoukají a vždy je z čeho vybírat.
Hra je rozdělená do jednotlivých kol, ve kterých oba soupeři obratně manévrují a snaží se jeden druhého zasáhnout. Každý hráč má v ruce uschovány všechny své karty pozic postavy tak, aby je ostatní neviděli. V průběhu svého kola pak může vyložit do „banku“ jednu akci své postavy (tedy naplánovat jeden útok či obranu), takže se časem na stole vytvoří ucelená řada postojů a výpadů každého bojovníka. Doplním, že tato řada je otočená rubem nahoru, takže protivníci nevědí jaké postoje a výpady jejich soupeři plánují. V dalších kolech samozřejmě hráči manévrují na velmi jednoduchém hexovém hracím plánu, aby se pro zvolený výpad dostali do správné pozice vůči nepříteli. Každý útok i obrana je totiž nejvíce účinná na určitou vzdálenost od protivníka.
V průběhu kola je také dovoleno ještě přidat další kartu na konec plánovaných akcí a nebo naopak vrátit celý balíček zpět do ruky. V tomto případě se pak postava nachází v neutrální pozici dané její kartou, která je stále vyložená. Princip hry pak spočívá v rozvážném plánování útoků a obrany, přičemž ale nikdy dopředu nevíte, které karty má v rukávu naplánované váš soupeř. Když se totiž rozhodnete na nepřítele zaútočit, použít můžete právě jen první kartu v naplánované řadě a v určitých případech i druhou. Stejně to platí pro fázi obrany. Na útočných kartách je pak vepsána jednoduchá rovnice, stanovující případný zraňující efekt na zasaženého. Nemusím asi vysvětlovat, že účinek zásahu či úderu závisí jednak na zvolené akci (sek, bod, hod, úder, atd.), ale hlavně na aktuální pozici zasažené postavy.
Zde je právě to dilema, jestli pro svojí postavu zvolím smrtelně účinné kombo třeba tří útoků v řadě, a nebo se raději budu chránit kombinací útok-kryt, útok-kryt. Nikdy totiž přesně neodhadnete, jaké pozice zvolí soupeř. Už tímto aspektem hra přináší jistou prvku psychologické války a chladného kalkulu. Tyto prvky ovšem ještě více vyniknou při vlastním vyhodnocování výsledku souboje. Každá postava má totiž obranné číslo, dané ponejvíce její aktuální pozicí. Dá rozum, že při vyloženém útoku sek mečem je možnost účinného krytu takřka nulová. Proti tomuto číslu se pak porovnává obdobné číslo značící sílu výpadu útočníka.
Tento poměr pak velice ovlivňuje zmíněná kostka, na které si útočník vždy skrytě „myslí“ nějaké číslo v rozmezí daném zvoleným útokem. Může to být např. rozmezí od jedničky po čtyřku, atd. Zde pak nastává ten deptající okamžik, kdy útočník chce samozřejmě nastavit na kostce co nejvyšší číslo, protože to mu zajistí lepší poměr k obrannému číslu oběti. Rozdíl obou porovnávaných čísel totiž ukazuje, kolik životních bodů ztrácí zasažená postava. Naopak obránce pak hádá číslo na skryté kostce, které si zvolil útočník. Obránce tak samozřejmě má zase tendenci hádat vyšší čísla, protože menší hodnoty mu tolik neublíží. Navíc má často rovnou několik pokusů na uhádnutí, zejména když je zrovna v nějaké obranné pozici.
Vězte, že tato hra na hádání čísla, kdy útočník rozmýšlí co na kostce nastavit, aby to obránce neuhádl, je opravdu hodně napínavá a vnáší do hry jinde nevídaný prvek psychologie. Celá partie pak pokračuje tak dlouho, až jednomu z bojovníků klesne život na nulu a nebo dokud nezůstane v aréně poslední. Aby byl boj zajímavější, každá postava disponuje i několika speciálními schopnostmi, které lze ale použít pouze jednou za hru. Takto se můžete částečně vyléčit a nebo naopak vybudit svoji postavu k velmi účinným výpadům. Podobně lze během hry měnit nesené zbraně postavy, přičemž tyto předměty můžete po protivníkovi také házet, popř. je odložit a přezbrojit na jiné.
Hlavně díky psychologickému souboji a unikátní absenci většího prvku náhody je Aréna znamenitá strategická hra pro náročnější a přemýšlivější hráče. Mínus si naopak zaslouží za nevzhlednou hrací desku (figurky jsou odlity z kovu a karty jsou příjemně ilustrované) a za velmi komplexní a složitá pravidla, která menší, či méně schopnější hráči jen tak nepochopí. Hra je staršího data vydání, když veškerý náklad české verze je již rozebrán, ale dnes se dá celkem pohodlně zakoupit přes specializované herní obchody anglická mutace, která má alespoň český manuál.
Článek napsán pro server Gamepro.cz.
Nejnovější komentáře: