První díl Call of Duty na PC jsem s nedávným zahráním dokončil celkem asi 4x. Ano, bavil mne moc i dnes! Datadisk Call of Duty: United Offensive inspirovaný některými epizodami seriálu Band of Brothers také nebyl špatný, nicméně druhý díl na PC už prakticky nic nového nepřinesl a stala se z něj jen obyčejná tuctovka. Ještě horší bych řekl o výhradně konzolovém třetím dílu, který jsem před pěti lety recenzoval pro portál Hrej.cz a nyní si ho znovu připomněl. A co vám mám říkat, je to šílená bída!

Tenkrát i nyní jsem zvolil PS2 verzi (jinou nemám), která je sice jasně nehnusnější, ale oproti modernějším příbuzným na PS3 a X360 jinak prakticky shodná. Stejných 14 úrovní posazených do Francie krátce po vylodění v Normandii ve Dni D na dvě těžší ze tří obtížnostní zabere docela dost času, kolem 10-14 hodin, včetně pěkných videí, která ale nelze nijak přeskakovat. A navíc první debilita hry tkví v nutnosti prohlédnout si poslední filmeček při každém novém nahrání pozice, i když hra načítá checkpoint už daleko v misi. Pamatuji se, že už v tom roce 2007 to podle mne nebylo žádné terno, však hodnocení 7/10, což bylo na Hrej bráno jako skoroprůměr, nebylo na takovou značku nic moc.

Přitom se série i na PS2 díky už tehdá velké síle značky Call of Duty docela dobře prodávala, protože už před Call of Duty 3 vznikly v letech 2004 a 2005 dokonce dva také výhradně konzolové  díly: Call of Duty: Finest Hour a Call of Duty: Big Red One. Právě proto dostal další konzolový díl trojku v pořadí, takže navazuje na své konzolové předchůdce a logicky nikoli na PC hry. Na počítače prostě třetí díl Activision vypustil a rovnou se věnoval zcela novému tématu v prvním Call of Duty 4: Modern Warfare. Trojka je doslova plná naprosto kardinálních chyb a typických FPS klišé, na nichž si tvůrce Treyarch už tenkrát hned pošramotil svou pověst.

Ony totiž ty dva první konzolové díly dělaly jiná studia: Finest Hour tvořilo Spark Unlimited (byť s dopomocí Treyarchu) a Big Red One zase Gray Matter. A podle mého je trojka z této PS2 minisérie jasně nejhorší. Velmi časté je jen levitování odhozených zbraní ve vzduchu, za 6 úrovní (dál už jsem se nemohl přinutit pokračovat) jsem jich viděl na desítky. Občas takovéto zbraně ani nemůžete sebrat. Naprostá imbecilita AI vojáků se dala čekat, ale tady je to někdy až fantaskní. Němci zásadně lezou vždy na úplně stejné místo, takže třeba desátá posila se může pomalu krýt za mrtvolami svých kamarádů, to by ale nesmělo 9 z 10 mrtvol raději zmizet.

První díl byl famózní, o dvě hry později už je to všechno slabší

Když takhle pádí, tak samozřejmě zcela po přímce a mimo krytí, velmi časté jsou přestřelky s normálně stojícími vojáky zcela na otevřené ploše. To, že potřebují až 5 kulek na zabití vás už asi nepřekvapí, protože na toto trpí i jiné díly. Občas se zasekne nějaký skript a vy musíte několik minut čekat, až se něco stane. Naštěsí jsem nikdy nemusel reloadovat pozici, což je hrozný zážitek nejen kvůli těm nepřeskočitelným videím, ale také kvůli až moc úsporně rozmístěným checkpointům, které jsou dost daleko od sebe a kolikrát musíte opakovat dlouhé minuty boje, než se dostanete na původní místo skonu.

Těžko vyčítat nezkušeným, že Call of Duty 3 vypadá tak příšerně. Barevná paleta je mdlá a šedá, hra se občas dost zpomaluje, výhled je pár desítek metrů a vše za ním fakt parádně doskakuje. No, i okolí je velmi málo detailní a svět toho moc nenabízí k potěše oka. Snad jen kouřové efekty zasluhují pochválit, byť jsou přehnané a oproti metrové účinnosti granátů působí divně. Jasné klišé jsou výbušné barely na naprosto podivných místech, třeba zmíním kancelář v patře menší továrny v 6. misi Fuel Plant. Barevná tlačítka ovladače jsou zase zneužita pro úděsné mačkací minihry, však stále stejné a zdlouhavé nasazování výbušnin by v reálu asi neobstálo.

Zhruba ve třetině misí pak pragmatický Treyarch prostě jen vzal zápletku z prvních dvou PC dílů a narouboval je do trojky, takže jsem často dělal úplně to samé, jako dříve. Namátkou si vzpomínám třeba na zneškodňování 88mm kanonů mezi zákopy, což je známá kratochvíle z jedničky. Hrozné jsou i kolize v prostředí, však když vyhodíte do povětří most, světla na stropě uvnitř si stále levitují a svítí v prostoru. Na jejich zničení se jaksi zapomnělo… Jediný pěkný interaktivní prvek jsem našel snad jen ve vinařských sklepích, kde jsem mohl moc pěkně prostřílet velké sudy na víno, z nichž to čevené pěkně teklo na podlahu. Jinak kromě flašek a květináčů nelze nic rozstřílet a s ničím pohnout.

Dalším typickým klišé jsou zavírané dveře po vašem průchodu, takže se nelze nikdy vrátit ani o kousek pro volbu třeba trochu jiné trasy. Linearita průchodu je tady 100%. Jediné, co bych hodně pochválil, je jednak nádherná hudba od Joela Goldsmithe (žel letos zemřel na rakovinu), kterou navíc nahrál se Slovenským symfonickým orchestrem. Hudební celebrita s uznávaným tělesem dodaly hře tu nejlepší složku. A druhak přehledné členění do misí dovoluje jejich opakování a dokonce i restart rozjeté hry na nižší obtížnost, což rozhodně není k zahození. Celkově je ale Call of Duty 3 nejen dnes, ale i dříve doslova odstrašujícím příkladem naprosto obyčejné, nenápadité a tuctové střílečky pro masy.