Další dva dny jsme měli vpravdě vodácké, protože jsme dvakrát za sebou vyrazili na řeku Hudson. Prve od mola s letadlovou lodí Intrepid jsme nastoupili na jeden parník, abychom strávili dvě hodiny na komentované plavbě od východního z Chelsea Piers do západního okraje Manhattanu k budově OSN. Plavba asi za 22 dolarů byla příjemná, hlavně byl z lodi skvělý výhled na mrakodrapy, ovšem cestu znepříjemňoval velmi hlasitý projev kapitána lodi, který vytrvale kvokal celou dobu úplně o všem, co bylo z lodi vidět.

Kdyby byl ticho, plavbu bych si užil určitě mnohem lépe a v klidu. Já ještě den předtím vyrazil pěšky z hotelu asi 4 km k OSN areálu, no tam ani nechoďte, neb se právě přestavuje a samotný areál i výšková budova sekretariátu a vedlejší plochá budova rady bezpečnosti stojí za starou belu. Jsou to obyčejné a nevzhledné betonové baráky. Pro nejzbytečnější organizaci na světě je to asi příznačné. Podobným zklamáním byla i návštěva slavného Guggenheimova muzea moderního umění, které leží hned vedle východního okraje Central parku, zhruba v jeho polovině. Vstupné je lidové, vyjde jen na 18 dolarů.

Jakkoli je jeho budova architektonicky výstavní, tak je mnohem menší, než bych čekal, i když vnitřní úprava je pěkně logická. Celá galerie je vlastně rozložena na stěny šroubovice, která se jako balkónek táhne podél celého hlavního traktu. To ale znamená, že uměleckých děl, hlavně obrazů, tam moc nemají a celá prohlídka nám zabrala snad jen nějakých 45 minut. To se třeba s obrovitým Louvrem v Paříži nedá vůbec srovnat. To spíš zajděte v NY do druhého Metropolitního muzea moderního umění, které sice nemá tak výstavní budovu, ale o to více sbírek, včetně motorky Ducati.

Na oběd jsme vybrali jeden místní „Dinner“, což je podle průvodce označení lacinějších restaurací v NY. Dobře najíst se tu nechá pro tři osoby zhruba za 40-50 dolarů, s flaškou vína za nějakých 60-70. Docela mě překvapilo, když mi naservírovali jakési místní pivo značky Blue Moon s kolečkem citronu na sklenici. Tušil jsem snad nějaké pomerančové pivo, což číšník neříkal, ale naštěstí po odejmutí ovoce se z piva vyklubal dobrý a nefiltrovaný ležáček pěkně hořké chuti.

Na konec jsme znovu zopakovali jízdu lanovkou na Rooseveltův ostrov a zpět, to je ta lanovka, co stála předlohou té z GTA IV. V noci to bylo na Manhattan z výšky nádherné podívání a vyšlo i pár uměleckých fotek se světélky, však uvidíte, až je nahodím. Jo, a další herní překvapení mi přichystala ta vyhlídková plavba po Hudsonu, protože kousek od mol v Chelsea jsem spatřil golfový simulátor na břehu řeky. Ano, úplně ten samý, v němž v jedné z prvních misí v GTA IV odpalujete míčky do koulí nešťastníka přivázaného ke golfovému vozíku. Škoda, že tu nemají nějaký průvodce New Yorkem se zaměřením na GTA reálie. Je jich tady opravdu hodně.

Další den jsme se znovu vrátili na jižní cíp Manhattanu do Battery Parku pod Broadwají a Wall Street, kde je nástup na výlet k Soše svobody. V tom parku žijí desítky krásně ochočených veverek, které si od vás v pohodě z ruky vezmou klidně oříšek. Socha svobody je velký magnet turistů. To znamená, že pokud si koupíte lístek až na místě v přístavu na Battery parku, tak se dostanete pouze na ostrov Liberty Island, kde socha stojí, na ní nikoli. Jediný způsob, jak se na ostrov dostat, je pouze lodí. Lístek přímo na sochu lze koupit přes internet, ale ještě několik týdnů před naším odjezdem byl vstup až nahoru do koruny zcela vyprodán až do srpna!

Ony tam vedou dost úzké schody bez výtahu, takže počet lidí je silně omezen. Pokud tedy chcete do koruny, tak doporučuji rezervaci alespoň několik měsíců dopředu přes internet. My jsme si koupili dopředu lístky několik týdnů dopředu a dostali jsme se jen na vyhlídkovou plošinu na podstavci sochy. I to ale stačilo. V případě online nákupu navíc můžete předběhnout frontu na bezpečnostní kontrolu a nebudete moc dlouho čekat na nástup do lodi, který je dán na přesný čas nalodění. Kontroly jsou stejně důkladné jako na letišti, žádné nožíky třeba nejsou povoleny a další zdržující skenování vás čeká dokonce zbytečně ještě přímo na ostrově před vstupem do sochy.

Jestli ale máte jen lístek na ostrov a nikoli do sochy, druhé kontrole se vyhnete. Ve stínu obřích mrakodrapů ale není socha zas tolik veliká, jak vypadá, zajímavá je hlavně její velmi chytrá konstrukce, která je přiblížena v muzeu v podstavci (jen s lístkem do sochy) a dobře odolává i silným poryvům větru nad Hudsonem. Výlet zabere klidně celý den, protože od sochy na jeden lístek lodě jezdí k dalšímu ostrovu Ellis Island, jenž až do roku 1954 sloužil jako imigrační středisko, které filtrovalo všechny přistěhovalce. Těch bylo od roku 1886, kdy středisko založili, přes 25 milionů!

Každý druhý Američan je vlastně přímým potomkem přistěhovalců, původních obyvatel Amerika moc nemá, když Indiánů do dneška moc nepřežilo. Na Ellis Islandu je tak zřízeno pěkné a výmluvné muzeum přistěhovalectví, které v restaurované původní budově ukazuje dosti strastiplnou cestu, než přistěhovalec dostal povolení ke vstupu na území USA. Občas mi smutná expozice připomněla jemnější variantu na koncentrační tábory. Po vylodění jsme ještě jednou zabrousili na Ground Zero po zřícených dvojčatech. Na místě je čilé staveniště a bude to tak, že žádná mešita tam nebude, ale už jen jeden zase vysoký mrakodrap nového WTC. Na místě toho druhého vyroste jednak památník na 9. 11. a také velká přestupní stanice metra a obchodní centrum.

Jelikož pod Ground Zero ala WTC je stanice druhého, alebrž předměstského metra v NY jménem Path, neodolal jsem a jen tak se svezl do Newarku a zpět. To je totiž přesně to metro, které Němci nasimulovali v té hře, kterou jsem kdysi recenzoval pro Tiscali. Linku, kterou jsem často virtuálně jezdil, tedy Newark-WTC, jsem si projel ve skutečnosti a musím uznat, že Němci byli velmi akurátní. Pouze jsem nemohl skoro vůbec fotit, protože od zabití Usámy je kolem centra NY a na stanicích metra plno nervózních policistů. Třeba jen v konečné stanici Newarku na předměstí NY chodilo na perónu asi 20 policistů s brokovnicemi a dost často je vidět i armáda v maskáčích s automaty.

Je vidět, že jsou tady z možné odvety dosti nervózní, však NY by byl určitě jeden z hlavních cílů. No, snad to tady v klidu dokončíme, pozítří už odlétáme domů. Když jsem fotil jeden vlak metra, první policista byl ještě v pohodě a jen se zeptal, že fotím jako fanoušek železnice metro, ale další už byl nekompromisní a jasně mi nakázal, že ještě jeden obrázek a odvede si mě na stanici. No, trochu buzerace, ale raději jsem foto schoval do batůžku a moc neprovokoval.

Kolem staveniště Ground Zero je jinak dnem i nocí plno televizních štábů a nevím, na co čekají, snad natáčejí názory lidí na smrt Usámy nebo snímají sporadické radostné manifestace zejména těch, kterým atentát na dvojčata vzal jejich blízké. Spočítal jsem, že jen hasičů tam zemřelo ve službě na 340. Zítra mám už poslední celý den před odletem, tak jej vyplním poslední lahůdkou, prohlídkou letadlové lodi Intrepid a celého námořního, leteckého a vesmírného muzea, včetně jednoho Concordu a atomové ponorky kotvící hned u letadlovky.