Na poslední celý den před odletem domů jsem si nechal pro mě největší lahůdku celého New Yorku, unikátní vojenské muzeum na letadlové lodi Intrepid. Jeho součástí je jednak letadlovka samotná, tak i jedna z prvních amerických ponorek s jadernými střelami USS Growler, a také dopravní letoun Concorde. Letadlovka je dlouhá jako mrakodrap Chrysler Building na Manhattanu a má přes dvě fotbalová hřiště.
Obrovská loď kotví v doku Chelsea na západním pobřeží Manhattanu zhruba v jeho polovině. Loď je takový správný veterán, když byla postavena již v roce 1943 a byla z činné služby vyřazena až v roce 1974. Bojovala tak jak ve 2. světové válce v Tichomoří proti Japoncům, tak i v 50. letech v Korejské válce, ve Vietnamu, a sloužila i jako námořní základna záchranným týmům kosmického programu Gemini (dva lety), včetně druhého amerického orbitálního letu Scotta Carpentera na oběžnou dráhu Země.
Na dnešní poměry je USS Intrepid jedna z těch menších letadlových lodí, patří do třídy Essex. Současné letadlovky s atomovým pohonem jsou ještě zhruba o 100 metrů delší, Intrepid tak nezapře svůj druhoválečný původ. I tak je to ale obrovské monstrum se šesti palubami, kde pracovala posádka skoro 3000 mužů! Dokonce jim tam nechyběl ani palubní zubař, jenž udělal za rok zhruba 1500-2000 zákroků v dutině ústní. Jakkoli expozice nenabízí nijak velký počet letounů (třeba u nás v pražských Kbelích jich mají mnohem více), ukazuje pár unikátů.
Tím největším je bezesporu Lockheed A-12 Blackbird, první verze (pozdější je SR-71) nejrychlejšího letounu všech dob, jenž dokázal letět přes 3600 km/h, tedy více než třínásobnou rychlostí zvuku, a to ve výšce kolem 25 kilometrů nad hladinou moře! Vím, že v této rychlosti se celý trup vlivem extrémních teplot mnoha set stupňů tak zahřál, že se protáhl o několik centimetrů a netěsnostmi unikalo např. palivo ven. CIA používala tento letoun spolu s U-2 ke špionáži nad sovětským územím. V té době, tedy v šedesátých letech, neexistovala účinná zbraň, která by dokázala Blackbird zastavit. Letoun byla jedna ze záminek pro vývoj sovětského stíhače Mig-25 Foxbat, jenž dosáhl také přes 3000 km/h.
Concorde jsem viděl a důkladně prolezl už dříve při návštěvě vynikajícího leteckého muzea na letišti v v Le Bourget na předměstí Paříže, takže jsem už do něj nelezl. Vstup do muzea Intrepidu stál 22 dolarů, ale opět amíci chtějí za všechno příplatky, takže i za vstup do Concordu a za každý ze tří 3D simulátorů vyžadují další příplatek po 9 dolarech, což ani já, ani jiní návštěvníci, kterých bylo při silném dešti (jediný deštivý a studený den v NY) minimum, nevyužili. Celý dolní hangár na letouny zabírá skvěle pojatá expozice celé operační historie letadlové lodi. 2. válku např. připomíná vrtulový palubní bombardér Avenger, s nímž létal i prezident George Bush starší v Tichomoří. Posadit se můžete i do zdravotního vrtulníku známého ze seriálu MASH a nechybí ani maketa kosmické kabiny Gemini, kterou Intrepid zachraňoval při přistání do moře.
Od Poláků dostalo muzeum také pár sovětských strojů, jako Mig-15, 17 a 21. Je docela příznačné, že se v muzeu chlubí, jak je Intrepid živoucím památníkem hrdinství amerických vojáků a vůdčí úlohy USA při obraně svobody a míru v historii, ale kdyby se nenašla jedna soukromá rodina filantropů a fandů letectví, stát by nechal loď po ukončení služby sešrotovat a žádné muzeum by nikdy nebylo… Jakkoli exponátů nemá muzeum mnoho, je skvěle zdokumentována celá operační historie lodi včetně několika modernizací od 2. války po sedmdesátá léta. Např. při nástupu éry prvních proudových letounů musela být zcela změněna paluba a přistávací i vzletová zařízení, původně kontruovaná ještě pro lehčí a pomalejší pístová letadla.
Sami si pak projdete mnohé kajuty a interiéry lodi, které jsou extrémně zajímavé a odpovídají stavu techniky začátku sedmdesátých let, tedy ještě zcela bez dnešních počítačů. Perfektně se tak seznámíte se všemi hlavními místnostmi lodi. Projdete si tmavé ubikace mužstva s třívrstvými palandami bez oken, uvidíte palubní záchody, umývárny, i rozlehlá soustrojí předních kotev. Šáhnout si můžete na několik hlavňových protiletadlových zbraní kolem lodi, uvidíte dopravu munice i letecké výtahy na horní palubu. Úžasná je pak prohlídka ostrova, tedy horní věžové nástavby na kraji paluby.
Sednul jsem si tak do křesla velitele a kapitána lodi na velitelském můstku (ani držák na kapitánský hrenk nechybí), o patro níže jsem prošel navigační a radarové kabiny, nakoukl do ubikace velitele (jediná komfortnější místnůstka na lodi) a na úrovni paluby prošel mozek lodi CIC: bojové informační centrum, kde se shromažďují veškeré informace o probíhajícím boji a důstojníci zakreslují aktuální bojovou situaci na plexiskla bojových map. Pěkná byla i místnost šifrantů, kde se na takových prehistorických psacích strojích posílaly veškeré zprávy ven.
Unikátní zážitek pak nabídla i vedle kotvící raketová ponorka USS Growler ze šedesátých let. Ta byla postavena jako útočná a ještě naftová ponorka se schopností převážet a odpalovat 4 jaderné řízené střely s plochou dráhou letu Regulus. Každá střela skutečně nesla jadernou hlavici o výkonu zhruba tisíckrát větším, než jaderná bomba svržená na Hirošimu a Nagasaki, takže jedna střela by zcela zlikvidovala třeba celou Prahu i její okolí.
Jenže jako první raketová ponorka měla plno negativ, takže skončila po pouhých 7 letech činné služby (1958-1964)! Když pominu kompromisní dieselový pohon, umožňující kvůli nutnému přísunu vzduchu pro dva spalovací motory jen omezenou plavbu pod hladinou v řádu několika dní, možná týdne (současné atomové ponorky mohou být ponořeny nepřetržitě klidně i celý rok), tak odpalování střel si žádalo nebezpečné vynoření na hladinu, transport střely ven na palubu z hangáru, její ustavení na odpalovací rampu a odpálení z ponorky. To vše činilo ponorku velmi zranitelnou, takže proto byla ve službě tak krátce, když jí pak nahradily ponorky schopné odpalovat střely při plavbě pod vodou.
Už ve vstupním stanu byl umístěn jeden úzký oválný průlez z ponorky, kterým se uvnitř procházelo, takže tlustí lidé nemají šanci. Vzhledem k tomu, že průlez byl hodně úzký a nízký, lépe se mi procházelo, když jsem si osvojil ten známý průskok, kdy se chytnete horizontálního madla nad průlezem za ruce a vyskočíte nohama napřed do průlezu, kde za ním dopadnete ladně na nohy a rychle se protáhnete průlezem stejně, jako to dělají námořníci při poplachu. Nemohl jsem přehlédnout velké varování pro klaustrofobiky, aby do ponorky nelezli. Prostory na jedné palubě jsou opravdu hodně stísněné a tmavé, posádku tvořilo celkem 90 námořníků.
Např. torpédometčíci (9 pro přední torpédomety a ten samý počet pro zadní na obranu ponorky) měli palandy přímo vedle skladu torpéd a torpédometů, což by mně asi moc klidu nepřidalo. Však služba na ponorce, která se třeba dva týdny nevynořila, patří k nejtěžším v námořnictvu i dnes. Ukrutné analogové budíky všude vzbuzovaly úsměv, např. jen řízení lodi (zatáčení, rychlost a hloubku) zajišťovali dokonce rovnou tři piloti. Jeden ovládal balastní nádrže na vodu vzadu, druhý vpředu trupu (jejich plnění vodou nebo vyprazdňování ovládalo hloubku a sklon ponorky) a třetí řídil rychlost a směr pohybu.
Docela mě ale překvapil velký počet asi šesti záchodů pro posádku a také tři úzké sprchy ve válcové komůrce. Ponorka měla totiž i zařízení na odsolování mořské vody pro vaření, pití, sprchování a chlazení motorů. Kdyby vás to zajímalo, tak fekálie a vypotřebovaná voda se prostě jednou za čas vypustily do moře… Fotky budou velice výmluvné, některé prostory byly tak úzké, že se zde neprotáhli dva lidé vedle sebe. Naštěstí bylo se mnou v ponorce jen asi 6 lidí, takže pocit klaustrofobie ale i možnost focení byla značná, zdejším námořníkem bych nebyl ani za nic, technika šedesátých let působí dosti archaicky.
Na dnešní večer (6.5.) ještě hodíme večeřičku v jedné italské restauraci poblíž hotelu a za tmy pojedeme oslavit celý US pobyt do nějaké stylové hospůdky na nejpůsobivější místo New Yorku, samozřejmě na Times Square, které je v noci tak nádherné! A zítra už snad jen malý výlet na East Side ke Kolumbijské univerzitě, kde jsou velmi krásné, klidné a bohaté čtvrti s působivými kamennými domky a hurá do letadla na zpáteční devítihodinovou cestu domů proti proudu času. Odlétáme v 19 hodin zdejšího času, ale přistaneme v deset ráno v Praze. No, snad mi bude stačit den na prospání a překonání jetlagu.
Každopádně toto je poslední část deníčku z USA a už teď jsme se domluvili, že se na Floridu vrátíme snad už příští rok na podzim. Je tam tak krásně a Kennedyho kosmické středisko musím projít ještě jednou, polovinu věcí jsem totiž za ten den návštěvy nestihl! Teď přijdou na řadu komentovaná alba fotek a videa (mám třeba super záznamy šílených horských drah v Tampě přímo za jízdy) a také takový souhrn a průvodce cestou na Floridu a NY, což se může někomu hodit. Díky za pozornost přátelé a na psanou u nás doma!
Nejnovější komentáře: