Recenze Retro Machina – brácha robůtka Clanka

Na Tokyo Games Show 2020 byla v září minulého roku představena zajímavá robůtkovská adventura jménem Retro Machina. Tímto počinem, jenž byl prapůvodně plánován na finální vydání v 1. letošním čtvrtletí, se představil nezávislý vývojářský dům, či spíše domek pod názvem Orbit Studio, který začal fungovat v Sao Paolu od roku 2016. A právě Retro Machina je jeho prvotinou. Jak jsem uvedl, žánrově to je akční adventura z izometrického 2D pohledu, odehrávající se v nebývale atraktivním a tajemném světě. Sami tvůrci, jichž je ve studiu třináct, svět Retro Machina titulují jako retro futuristické Art deco ve stylu sci-fi umění padesátých až šedesátých let. A mají pravdu, protože zdejší výtvarný styl jasně evokuje např. filmy, seriály, komiksy a časopisy z této éry, a to včetně tehdejšího pojetí robotizace a automatizace.

Hlavním hrdinou je malý robůtek, který je velmi podobný druhému z protagonistů série Ratchet & Clank, tedy taktéž robotickému Clankovi. Tento hrdina neúnavně pracuje u pásu v továrně na další roboty, protože ve světě Retro Machina robotika dosáhla svého vrcholu a nejenže zcela ovládla práci, ale jak to tak vypadá z post-apokalyptického vzezření prostředí kolem vás, tak ovládla i naší planetu. Když se pásový pracovník zadívá na přilétnuvšího motýla, pročež takovou něžnou krásu jaktěživ neviděl, výrobky se mu samozřejmě rozsypou pod rukama. A tak je za trest vyexpedován do drsné a nebezpečné divočiny daleko za hranice průmyslové megapole Endeavour City, v níž doposud otrocky pracoval. Jenže všude vidíte jen zmar robotického šrotu, rozvaliny kdysi mohutných lidských domů a hal, načež v divočině čelíte nájezdům zlých robotů, kteří tvoří jediný živý pozůstatek jakési utopie.

Utopie, v níž vše obstarají roboti a lidstvo nebude muset ani máknout. Jestli se v hlavní postavičce autoři zhlédli v Clankovi, tak zasazení silně připomíná řadu Bioshock, a to včetně podobné Art deco architektury, byť zde putujete spíše nad zemí než ve vodě pod ní. Takže obdobně, jako v posledním třetím díle Bioshock: Infinite, který se také odehrává nad oblaky. Cílem robůtka je dostat se zpátky do svého města a také přijít na kloub, co se to v tom tajemném a podivném světě bez lidského ducha vůbec děje. Na začátku jen zjistíte, že vizionářský podnikatel Alexander Von Felix si kdysi založil obří podnik Nucleonics na výrobu robotů, která se asi nějak zvrtla. Takže i vy jste vlastně jeho dílkem… Hra, která po menším odkladu vyšla teprve před měsícem, naprosto exceluje svojí výtvarnou stránkou. Herní svět je opravdu nádherný, má parádní atmošku tajemného robo sci-fi a zdobí ho skvělé kresbičky okolí.

Retro Machina z Photoshopu

Okolní prostředí je v Retro Machina kupodivu nakresleno rovnou ve Photoshopu a nikoli od ruky na papír. Ruční zdigitalizované kresbičky ale tvoří statické prvky grafiky, jako jsou billboardy, cedule a katalogové listy (viz ty dva poslední obry), jež na své cestě nacházíte. To tajemno je doslova hmatatelné, jak se svým kovovým kamarádem procházíte bujnou džunglí s rozvalinami různých průmyslových objektů, kdy jsou všude poházené ostatky podivných robotů. Ostatně proti malým i velkých robotům zde často bojujete, protože hlavní hrdina se umí ohánět hasákem. Unikátní funkcí hry, na které je postavena velká část hratelnosti, je možnost již od začátku na dálku ovládat libovolného robota. Na stisknutí tlačítka se s ním rádiově propojíte a můžete použít jeho unikátní schopnosti při svém postupu vpřed, nebo ho prostě využijete jako zbraň se stejným útokem, jaký by jinak použil proti vám.

Prakticky záhy po startu takto využijete malé robo krabíky, s nimiž se dostanete do úzkých tunelů propojujících místnosti, v nichž je třeba vstoupit na plošinku, aby se vám otevřely dveře před vámi. Zaměření paprsku ale nefunguje zrovna spolehlivě, pročež hra nijak neindikuje objekt na který jste právě zaměřeni, takže pokud je více robotů u sebe, nikdy dopředu nevíte, jakého z nich chytnete do lasa. Což je kolikrát problém, protože za tu dobu, než chytíte do spojení toho správného, na vás ostatní zaútočí a seberou vám pěkný kus života. Znovu vychválím zdejší krásný svět kombinující sci-fi, retro a styl Art deco u staveb, takže při hraní cítíte, jako byste se ocitli v nástinu budoucnosti, jak si ho představovali zejména ve Spojených státech v šedesátých letech. Navíc použitý pevný náhled z ptačí izometrické 2D perspektivy je příkladně přehledný. Jenže Retro Machina trpí silným stereotypem rovnou na několika frontách.

Krása prostředí nad zábavu

Tak předně po pár hodinách začnou být souboje s robotickými nepřáteli na jedno brdo. Mlácení hasákem na blízko a útočení s ovládanými roboty na dálku se prostě po určité chvíli ojí. Když jsou bitky co každých pár desítek až stovek prochozených metrů před vámi, začnou vám lézt krkem. Je škoda, že vás někdy hra nepustí v úrovních zpátky (dveře za vámi se uzamknou) a hádanky, které obyčejně řešíte ovládáním a usazováním robotů na nášlapné plošinky, jsou až do konce taktéž na jedno brdo. Asi by bývalo lepší, kdyby tvůrci hru o něco zkrátili klidně na polovinu, protože nyní průchod do finále zabere mezi 6-8 hodinami. Kolem vás se také nachází hromady šrotu, které zrovna moc nevyužijete, protože na vylepšování vašich schopností potřebujete hlavně elektronická jádra, jichž je zase na můj vkus v prostředí minimálně v první půlce zoufale málo.

Retro Machina je nejprve překrásnou dobrodružnou sci-fi hrou, která hlavně oslňuje úžasným prostředím (najdete DeLoreana z Návratu do budoucnosti?), má jednoduché mechaniky, jež se naučí každý, a zajímavou i tajemnou zápletku. Nicméně vlastní herní náplň není zdaleka tak povedená jako audiovizuální stránka Retro Machiny, protože nadšenou náladu po několika hodinách hraní vystřídá jistá únava a stereotyp, kterému nedokáže čelit ani pěkný design okolí kolem vás. Ovšem za aktuální velmi rozumnou cenovku pod 15 € (kolem 380,-) hře jistě odpustíte mnohé. A konečně je stále k dispozici, pokud byste byli i po recenzi na vážkách, PC demoverze Retro Machina: Nucleonics, v níž se projdete dvojicí z úvodních lokací hry.

Hodnocení GamesBlogu: 5/10