Na britském Eurogameru publikovali velmi zajímavý rozhovor s bývalým vojákem britské armády a válečným veteránem z balkánské války, majorem Neilem Powellem. Ten byl dotazován na realitu skutečného boje v porovnání s Flashpointem, o kterém tvůrci tvrdí, že je ultimátním simulátorem boje. Většina z vás asi na vojně nikdy nebyla, a z Paintballu si toho moc neosvojíte, takže už i proto jsou jeho odpovědi zajímavé i překvapivé zároveň.

První konfrontace nastala u otázky, která směřovala na držení zbraně v ruce ve hře, což je věc, která některým hráčům docela nesedí. Powell potvrdil, že způsob držení zbraně ve Flashpointu (a mnohých podobných hrách) skutečnosti vůbec neodpovídá i když tvůrci tvrdí opak. Doslova řekl, že při bojové situaci, kdy hrozí nepřátelský útok, se zbraň nosí pevně zapřená o rameno (pro přesnost při okamžité palbě) a sklopená níže, než je tomu ve hře. Takže v pohledu z první osoby nemůže být vidět polovina zbraně, jak je tomu běžně ve hrách.

Dále poukazuje na další věc, která se mu na Flashpointu nelíbí, a tím je dané vybavení při začátku misí. Říká, že pokud šli do boje, měli v týlu vždy na výběr z arzenálu zbraní, takže si mohli vybrat přesně takové vybavení, které bylo pro daný úkol nejvhodnější. Ne tak ve hře, kdy musíte začínat misi s výbavou, kterou vám tvůrci předepsali, což je prý oproti skutečnosti pro něj jako vojáka dosti frustrující.

Powell pak kritizuje neadekvátní přesnost vlastních zbraní oproti mušce protivníků. Poukazuje na jednu z úvodních úrovní, kdy po zavolání dělostřelecké podpory na vás nepřítel pošle družstvo střelců. Přitom jejich elimininace je velmi obtížná, i když máte zacíleno přes průhledový zaměřovač. Major to rozvedl, když řekl, že naprostá většina moderních ručních zbraní podobných těm ve hře má přitom vynikající zaměřovače.

„Běžně používané zaměřovače namontované na puškách vám dovolí naprosto přesně zacílit na vzdálenost 300-400 metrů. Přitom ve Flashpointu je obtížné trefit protivníka už na nějakých 150 metrů.“, uvedl major. Powell tak považuje za zbytečně frustrující to, že jste snadnějším cílem, než protivníci okolo vás.

EG se ho poté zeptal, jestli je tedy jednodušší zabíjet v reálném životě, než ve hře. A major odpověděl, že ano, protože v reálu máte odezvu od všech svých smyslů, což ve hře dost dobře není možné. Hlavní problém vidí v tom, že ve hře nelze otáčet hlavu za podněty dostatečně rychle, tedy myšleno, že zorné pole je díky tomu hodně omezené. Tak ve hře ztrácíte pro vojáka cennou schopnost cítit své okolí, vnímat jakýkoli pohyb okolo a vůbec vycítit nebezpečí.

Takže se většinou ve hře dozvíte, že jste zastřeleni až po tom co jste… ehm, zastřeleni. Přitom prý v reálu lze vycítit blízkost nebezpečí, major tomu říká „vůně“. Proto si mají tvůrci nechat slova o nějaké komplexní hratelnosti, protože ta díky tomu není dost dobře možná.

Na druhou stranu Powell chválil možnosti velení ve Flashpointu. Díky ní prý hráč dostane alespoň drobnou představu o tom, jak se vede malé družstvo vojáků v pěchotní válce. V tom si major dosti libuje – na rozdíl od většiny svých kolegů ve zbrani.

Zajímavou myšlenku Powell dodal trochu z jiného soudku, totiž že mnohem více uznává válečnou historii, než propagování dnešních konfliktů. Dnes, říká, jsou bojující vojáci v Afgánistánu i tenkrát v Bosně dobrovolníci, kteří si svoji úlohu sami zvolili. Jenže typicky ve dvou největších válkách byli vojáci prostě odvedeni, ať se jim to líbilo nebo ne. Ale oni to brali jako svoji povinnost, aby pak např. umírali po celých houfech při dobývání pláže Omaha v Normandii.

Proto má raději hry typu prvních Call of Duty a Brothers in Arms, protože pomáhají zachovat historii a ctí staré hrdiny, než nové války typicky v Modern Warfare. Codemasters říkali, že hráči s vojenským výcvikem mají při hraní Flashpointu jistou výhodu, tak se EG majora zeptal, zdali to může být naopak. Tedy jestli hráč vojenských simulací, může být třeba lepším vojákem?

Na to Powell rezolutně nesouhlasil: „Hrál jsem dost her a byl jsem ve službě po 20 let. Všechna vyznamenání – pár jich mám – jsem si vybojoval v několika operacích, žádná hra mi v tomto nijak nepomohla. A opačně je to také bez výhod. Při hraní jde spíše o postřeh a koordinaci rukou, než o zkušenosti z reálných bojů. Jedině, kde typicky Flashpoint může budoucím vojákům něco dát, je pouze jeho taktická část.“

Docela zajímavé odpovědi, řekl bych. Však když si vzpomenu na svou dávnou vojnu, kdy jsem týden strávil na bojovém cvičení jako velitel BVP-2 se samopalem vz. 58 na polygonu u Benešova, asi bych dal majorovi za pravdu, byť si asi neuvědomuje, že vlastně všechny hry jsou vždy velkým kompromisem a 100% simulace čehokoli je vlastně minimálně prozatím pouze z říše snů.