Nezávislý blog Michala Jonáše o hrách všeho druhu

Úplně stejně, jako se to stalo vždy v minulosti, i poslední hra od Ubisoftu, Tom Clancy’s The Division, zpočátku trpěla velkými dětskými nemocemi. Psal jsem o tom zde. Nyní v posledních týdnech je situace celkem v pořádku, však za posledních 14 dní mi hra zahlásila ztrátu připojení jen jednou. Musím ale uznat, že ty online možnosti mají něco do sebe. Normálně hraju sám, případně s naprosto ničemnými AI spolubojovníky, kteří nepomohou prakticky v ničem a slouží jen jako křoví. Líbí se mi ale, že pro některé mise se můžu sám svobodně rozhodnout, jestli k sobě pozvu živé pomocníky, nebo se naopak k nějaké partě přidám.

Řekl bych, že každý způsob hraní má své výhody i nevýhody. Když brouzdám ulicemi sám, můžu si zvolit vlastní tempo, nikoho nemusím dobíhat, popřípadě na nikoho čekat a díky tomu se pohodlně kochám. Samozřejmě souboje jsou v jednom docela nudné a stále na jedno brdo. Navíc už na základní, tedy normální obtížnost, toho nepřátelé snesou kvanta, sají do sebe náboje jak houby, přitom vy nevydržíte skoro nic a lékárniček je v okolí zoufale málo. Toto se vývojářům podle mne moc vybalancovat nepovedlo. To kropení stovek střel do hlavy odkrytého chlapíka působí strašně uměle a nepatřičně. Když já snesu jen pár zásahů z automatu, proč to není také u protivníků sakra?

 

tomclancydivisionscreen

 

Nepoměr mezi zásahy je asi tou hlavní věcí, jež se mi na Tom Clancy’s The Division ani trochu nelíbí. Tou druhou je fakt, že hra je vlastně jedna z úplně nejobyčejnějších stříleček za poslední dobu. Takže pekelně stereotypní. Příběh moc motivující není a tak jedinou pořádnou vzpruhou pro další hraní je vylepšování statistik a úrovně, což umí ale i jakákoli jiná online střílečka. Jenže mainstreamu, tedy typickému hráči takovýchto her, toto naprosto postačuje: chodit, kosit, chodit a kosit. Nikde jsem nepřišel na to, jak někdo může donekonečna hrát např. Call of Duty stovky a stovky hodin online, když se tam nic neděje a stále mele jen koloběh umírání a zásahů. Někde z takového pytle vypadla i Tom Clancy’s The Division. Oproti tomu takové Far Cry: Primal považuji za mnohem originálnější a povedenější titul.

The Division je v mých očích naprosto generická a nudná střílečka, nicméně asi přesně taková, na kterou hráči slyší. A když mi někdo řekne, že v partě je to přece ohromná zábava, ani to mne moc nepřesvědčí. Ve skupině také často hrávám, ale když ty souboje jsou stále na jedno brdo! Vlétneme do ulice či budovy, rozmístíme se do palebného vějíře a dlouhé minuty jen střílíme, střílíme a střílíme na absurdní vlny nepřátel, kterých je oproti hře v osamocení až nereálně mnoho. Proběhneme do uličky vedle a zase to samé. Navíc mi jinak velmi krásný Manhattan přijde také stále stejný, ulice jsou si velmi podobné a prostředí se vlastně nikdy moc nezmění. Na druhou stranu je příjemné to vylepšování základny, ale opět výhradně skrze naprosto identické mise, kde je úkolem pouze postřílet několik vln nepřátel.

Na mém počítači už je hra docela nenažraná, což je daň za ten obrovský, plně dynamický, bohatě animovaný a velmi detailní svět. Na vyšší předvolbu grafiky jsem rád za 30 FPS. Však instalačka hry zabírá 36 GB, což je mimochodem více než dvakrát větší balík dat, než má Far Cry: Primal. Data jsou u krabicové verze tudíž na pěti dvouvrstvých DVD. A opravdu potvrzuji, že musíte být po celou dobu hraní vždy online. Jakmile dojde byť i k vteřinkovému přerušení připojení na internet, hra se okamžitě odpojí a zahlásí chybu. Celkově tak považuji Tom Clancy’s The Division za lehce nadprůměrnou střílečku s vynikajícím a možná i přebujelým RPG systémem, krásnou grafikou, ale obyčejnou a stereotypní hratelností, která v ní vůbec ničím nevyniká. Za sebe bych nedal více než 6/10.