Tedy zatím ta singleplayerová část, kterou jsem docela překvapivě na tu nejtěžší obtížnost naprosto bez vztekání dokončil za pouhé jediné odpoledne, což značí jen okolo 5 hodin. Moc kratší hry jsem dlouho nehrál, když navíc je nový Medal of Honor opravdu, ale opravdu směšně lehký i na tu nejtěžší obtížnost. Musím ale potvrdit, že zdejší kampaň s deseti kapitolkami rozdělených do prologu a dvou dnů akcí v Afghánistánu na mě nijak extra nezapůsobila.
Oproti konkurenci z Modern Warfare je to na můj vkus spíš slabší čajíček. Vlastně kromě poslední kapitoly, která nabídla konečně již hodně živou a napínavou atmosféru, jsem celou hrou proplul bez většího zájmu nebo nadšení, nota bene i bez větší motivace. Děj není zkrátka nijak strhující a atmosférický, jak jsem si představoval. To už lepší atmošku nabídl stále můj favorit celé série, úplně první Medal of Honor z roku 1999 na Playstation, ještě s rukopisem Stevena Spielberga, jenž ale podle titulků má něco málo společného i s novým dílem. Co jsem ale postřehl, tak mě moc potěšila přítomnost jistého seržanta Pattersona od Rangerů, z něhož se vyklubal vnuk slavného Jimmyho, tedy hlavního hrdiny prvních dílů. Pěkný odkaz…
Samozřejmě, už při dřívějším hraní novinářského dema jsem si užil taktéž skvělou misi “Gunfighter” v kokpitu vrtulníku Apache, ale třeba jízda se čtyřkolkami se mi díky hroznému jízdnímu modelu moc nezamlouvala a misi jsem co nejrychleji přejel. Narazil jsem také na docela velký počet bugů, jako časté prolínačky mrtvol do objektů, kdy se mnohdy srandovně třepotaly skrz zeď nebo vrata. Jednou se mi kolega zasekl v chůzi za náklaďák, a přitom měl právě on dát pokyn k otevření dveří, takže nešlo pokračovat dále. Naštěstí se probudil po tom, co jsem ho rozhýbal dávkou několika kulek do zad, takže jsem nemusel restartovat poslední pozici.
Úsměvné jsou dále třeba okamžiky, kdy vás musí kolegové vytáhnout přes vyšší práh, protože sami tam nevylezete, kdežto ostatní NPC členové vašeho týmu tam vylezou zcela sami a bez pomoci. Dost dobře nejsou ošetřené ani skripty, takže jsem kolikrát byl na hru tak rychlý, že jsem překvapil protivníky doslova v nedbalkách, jak střílejí pánu bohu do oken, kde nic nebylo a navíc hned po zabití na místo mizející mrtvoly briskně přikvačil úplně ten stejný voják a zase střílel nazdařbůh. On vůbec je respawn nepřátel hodně amatérský, když jsem i na dálku viděl, jak hra sází vojáky stále skokově na ta samá místa, kde jsem je kosil bez mrknutí oka až do určitého počtu, který uznala za vhodný jako bod, kdy se posily už přestaly objevovat.
Drobností pak už jsou jen filmečky, kde helikoptéry po akci letí stále se zcela plnými zásobníky neřízených raket i hellfirů, jakoby je někdo právě doplnil. Ocenit ale musím na druhou stranu výbornou optimalizaci, velmi rychlé nahrávání na PC, solidní pohlednou grafiku, nebo opravdu znamenité a velmi realistické rádiové hlášky a vůbec celé zvuky zbraní a ambientu. Pěkná je i finální skladba Catalyst od Linkin Park, nebo fakt, že se jako jeden z odborných poradců na hře podílel i (mimo jiných) skutečný člen jednotek Tier 1 s krycím jménem Dusty, jenž si vlastně tak trochu zahrál vašeho kolegu z týmu Wolfpack pod stejným jménem.
Na PC vlastně po dohrání singlu není jediný důvod pro opakovanou rundu (achievementy chybí a těžší si to již udělat nemůžu), tak se ještě vrhnu na multiplayer, jenž už jsem také dříve otestoval. Ten nabízí papírově 3 třídy vojáka a 4 herní režimy, no v něm snad strávím o trochu více času, než v tom megakrátkém singlu, ale jelikož mě honění killů moc nebere, tak to na dlouhou nevidím. Suma sumárum je tak pro mě singl Medal of Honor spíše zklamáním a jen těžko ho můžu pasovat do role premianta celé série. To už ho spíše hodím mezi ty méně povedené díly – na první Medaile cti se může z mého pohledu dívat s velkým odstupem. Pokud bych hodnotil matematicky, více než 6/10 bych singlu nedal.
Oficiální www stránka Medal of Honor je zde.
Nejnovější komentáře: