Po minulém porovnávání to dnes ukončím závěrečným resumé a srovnáním zbývajících prvků obou her. PDA, jakožto příruční počítač, ve kterém s sebou nosíte něco užitečných informací a pomůcek, je samozřejmě přítomno v obou dílech, přičemž v trošku jiné grafice nabízí prakticky totožné funkce.

Předně je to mapa s možností zoomu, která dvojku obohacuje o možnost zadání navigačního bodu, ke kterému vás pak dovede linka v minimapě přímo ve hře. Na první stranu to je sice užitečná možnost, nicméně zvolená cesta většinou není ta nejkratší nebo nejpřímější, často mě navigace vedla zbytečnými silnicemi a oklikami, takže její funkci vidím spíše rozporuplně.

Obě hry pak ještě ukazují samozřejmě přehled zadaných úkolů, brífinky, a co je hlavní – seznam všech frakcí a národů, včetně důležitých ukazatelů, kterak si to s náklonností u těchto skupin vlastě stojíte. Podobné je to i u týlové podpory, kde si lze přes PDA zavolat a vybrat posléze hbitě dodaný náklad zbraní, munice, vozidel nebo objednávky na letecký úder.

Dvojka pak nově nabízí podrobnější statistiky vašeho konání ve hře, ty jsou ale jen pro informativní přehled, byť později určitě zajímavý. V jedné věci se ale Mercenaries 2 od svého předchůdce odlišují více, a tím je střelba. Ve dvojce je hodně zvýrazněná stopovka za každou kulkou vypálenou z ruční zbraně a náboje mají také schválně menší rychlost, takže se jim dá celkem obratně uhýbat úkroky do stran.

To nahrazuje obligátní přikrčení, ve kterém bez stisknutého tlačítka v zacílené poloze nemůžete automaticky zůstat. Přitom v jedničce žoldák v pohodě vydrží sám klečet na bobečku a nemusíte kvůli tomu stále tlačit na pilu. Dvojka je totiž na první pohled mnohem více arkádovější a nereálná než jednička, kde mají souboje více skutečného podtextu, oproti totálně arkádovým přestřelkám ve dvojce. Ty jsou zřetelně, spolu s dalšími prvky (např. kotvička pro zahákování vrtulníku), okopírované z podobného Just Cause.

Je to vidět i na vozidlech a prostředcích, protože v originálu se jedná prakticky vždy o skutečné modely zbraní a vozidel dle svých reálných předloh a ve vztahu k armádě, která je doopravdy používá. To se samozřejmě netýká ruské mafie. Ve dvojce je sice nabídka vozidel zhruba 3x rozsáhlejší, ovšem všechno jsou již fantaskní vozidla, z nichž je jen pár vzdáleně podobno nějakým skutečným zbraním z našeho světa.

Já si přitom raději vždy zařídím nějaký skutečný tank nebo vrtulník. Nakonec jsem si nechal grafiku, protože jednička patří do portfolia nejhezčích PS2 her a když k tomu přidáme prakticky shodný destrukční model jako má dvojka, dostaneme opravdu parádní vizuální zážitek. Největším neduhem ja tak umělá “fog of war”, tedy mlha, snižující účinný dohled a nároky na hardware konzole.

Dvojka má tedy mnohem delší dohlednost, samozřejmě ostřejší textury a vyšší rozlišení. Ale to je tak všechno. Celkový ráz grafiky je mnohem horší než v jedničce, dokonce i detailnost textur je vzhledem k rozlišení u starého kousku o něco lepší, však si úvodní Mercenaries kupte, stále se v pohodě prodává za dobrou cenu. Pojetí grafiky je ve dvojce i přes technologické vychytávky o něco jednodušší a prostředí má kupodivu ještě méně detailů, což je vidět hlavně ve městech.

Z toho je vidět, že “Pandemici” nedokázali u své první hry pro nové konzole obsáhnout potenciál těchto zařízení, však jste asi viděli tu příšernou vodu například. Verzi pro počítače jsem neviděl, ale špatnou práci grafiků dokumentuje i naprosto odpudivá PS2 verze, mimochodem ve vzhledu o generaci horší, než jednička na stejné konzoli! Multiplatformnost si tady důkladně přihřála polívčičku na úkor starší konzole, protože port z novějších strojů se musel někde projevit.

Suma sumárum není Mercenaries 2 extra špatná hra. Když nemáte zahranou jedničku, není zážitek vyloženě špatný, ale na dnešní špičku ve škatulce akcí ztrácí mnoho sáhů. V přímém porovnání s mnohem pečlivěji dělanou jedničkou je ale druhý díl i přes občerstvení v podobě multiplayeru (v prvním díle zcela chybí), sběru surovin, vedlejších misí a dalších, takový nicotný a navíc s mnoha chybami, které v době jedničky nebyly tolik zřejmé.

Já jsem přestal hrát Mercenaries 2 asi někde v polovině, konkrétně v okamžiku, kdy se u jednoho jezera na mě vyřítila nepřátelská vozidla. Z nich vyskočilo mnoho vojáků, kteří měli vesměs naprosto stejné vzezření včetně obličeje, načež se tanky a náklaďáky rozjely směrem ke mně. Já jsem přitom seděl v transportéru zády k vodě, do které celá squadra čítající asi sedm vozidel okamžitě najela a všichni tak spáchali hromadnou sebevraždu…

Přehled recenzí:

Moje recenze prvního dílu: zde

Recenze druhého dílu na Bonuswebu: zde

Recenze druhého dílu na Gamestaru: zde

Recenze druhého dílu na Hratelně: zde

Recenze druhého dílu na Hrej: zde

Recenze druhého dílu na Tiscali: zde

Recenze druhého dílu na TN.cz: zde

Recenze druhého dílu na Zapařit.cz: zde