Recenze The Medium – dvě reality najednou

Marianne je mladá dívka z naší nedávné minulosti, která oplývá jedinečnou schopností nahlížet do záhrobního světa mrtvých a rozmlouvat s nimi. Však také její otec tyto dovednosti ve svém malém pohřebním ústavu náležitě využívá. Jenže nic není zadarmo a tak dívčina v nové hře The Medium trpí záhadnými nočními můrami a záchvaty. Chtěla by svým černým snům a představám přijít na kloub, jenže se za své schopnosti stydí a bojí se o nich komukoliv říct. Ví o nich jen její táta Jack. Až když Jack zemře, nejenže se záhrobí znovu ukáže již bez jakýchkoli zábran, ale navíc Marianne zavolá tajemný a neznámý Thomas, který kupodivu ví čím trpí a jenž jí o nadpřirozených událostech v jejím životě poví víc. Chce to ovšem maličkost. Na Marianne počká v jednom dávno zpustlém hotelu opředeném hrůzostrašnou legendou…

Naše hrdinka nelení, sedne na svůj klasický motocykl a vydá se jednoho pošmourného listopadového podvečera roku 1999 do bývalého komunistického rekreačního zařízení jménem Niwa, aby v něm Thomase vyhledala. Proč tajemný volající zvolil tak strašidelné a temné místo? A jak to, že toho tolik o Marianne ví? A proč byl do telefonu tak rozrušený? Nová hororová adventura z pohledu třetí osoby The Medium se odehrává v Polsku na konci devadesátých let kolem města Krakov. A to hlavně v ruinách bývalé výspy socialistické rekreace, obřího hotelu a letoviska Niwa, ležícího na samotě hluboko v okolních lesích. Tvůrci se pro Niwu inspirovali u skutečného hotelu Cracowia, postaveného v centru Krakova na začátku šedesátých let. Dokonce ve hře najdete i velmi podobnou zlatou mozaiku a stejné lobby.

V The Medium hrajete médium

V roli psychického média Marianne (odtud název hry) tak postupně procházíte různé části a patra temného a tajemného hotelu, případně lokace okolo a snažíte se přijít na kloub tomu, proč můžete vstoupit i tam, kam jiný obyčejný člověk nemůže a vlastně by nejspíš ani nechtěl. Tvůrci z velkého studia Bloober Team, které s více než stovkou pracovníků patří u našich severních sousedů mezi největší vývojářské domy, se v posledních letech zaměřují výhradně na žánr psychologických hororů. Ostatně do tohoto šuplíku jejich již šestnáctá hra taktéž zapadá. Bloober Team je nejvíce známý dvojicí solidních hororů Layers of Fear či dvěma edicemi sci-fi titulu Observer (moje recenze ZDE). Hlavním lákadlem The Medium měla být dvojice realit, tedy ta naše přirozená a zádušní nadpřirozená.

Mezi dvěma světy hry se ale nepřepínáte nebo nepřecházíte jako v mnoha jiných titulech (vzpomenu např. sérii Legacy of Kain od Crystal Dynamics či aktuální sérii hříček Rusty Lake), nýbrž se v nich s Marianne (a později dokonce i s druhou hratelnou postavou) synchronizovaně pohybujete v reálném čase. A to v podobě horizontálně i vertikálně rozdělené obrazovky, kdy v jedné půlce vidíte náš svět a v té druhé ten záhrobní. Na této funkci zvané „Metoda pro simultánní hraní videoher pro jednoho hráče”, pro níž si tvůrci dokonce zaregistrovali patent US10500488, studio postavilo celý marketing svého nového titulu. Prvotní koncept The Medium v hlavě zakladatele a majitele studia Bloober Team, Piotra Babiena, vykrystalizoval již před devíti lety.

Jenže se záhy ukázalo, že pro renderování dvou unikátních scén najednou byl potřeba velký výkon, který tehdejší konzole sedmé generace (PS3/WII/X360), na něž měla hra původně vyjít, prý nedokázaly poskytnout. To mi přijde jako docela troufalé tvrzení, protože např. s funkcí rozdělené obrazovky dlouhé dekády fungovaly a fungují i daleko slabší konzole od páté generace z počátku devadesátých let (PlayStation a spol.), a to musely počítat různé scény dokonce až osmkrát! Jako např. dědeček současných MMO her Blood Lines. Bloober Team se ale zaklínal doručením špičkové grafiky a plně animovaného dvojitého světa, což už, pravda, mohl být problém.

Tvůrci si tak dopředu předpřipravili celý scénář a ucelený koncept své hry, načež je nechali uležet, že s k vývoji později vrátí, až budou mezi hráči penetrovány ještě silnější počítače a hlavně výrazně výkonnější konzole. Což se stalo právě nyní, když už existují grafické karty s podporou technologie Ray tracing a nové silné konzole PlayStation 4 a Xbox Series S/X. Než na výkon, to byla hra náročná spíše na vývoj. Vyrobit se totiž musela dvě unikátní prostředí, navrhnout dva odlišné umělecké styly, namalovat dvě různé barevné palety, vymodelovat dva vzhledy hratelných postav a dokonce napsat i dva samostatné hudební podkresy.

The Medium pro dva orchestry

Jeden hudební podkres si vzal na starost polský skladatel Arkadiusz Reikowski, což je dvorní dodavatel hudby pro tituly Bloober Teamu, a ten druhý slavnější japonský hudebník Akira Yamaoka, toho času respektovaný autor hudby do sérií Gradius, International Superstar Soccer či Silent Hill. Poláci slavného Yamaoku neoslovili náhodou, protože The Medium zamýšleli jako východoevropskou variaci na sérii Silent Hill, a to zejména na její druhý díl z roku 2001 pro PC, PS2 a Xbox, jímž se nechali široce inspirovat. Těch průsečíků mezi oběma tituly při hraní najdete celou řadu: velmi podobný hudební styl vpravdě od stejného autora, podobně temné a zdánlivě opuštěné lokace umístěné taktéž ponejvíce do interiérů nebo stejný žánr psychologického hororu s prvky nadpřirozena.

Pozorní hráči v The Medium dále najdou i odkaz dalšího japonského hororu (Forbidden) Siren a stejně i nejslavnější hororové řady Resident Evil. S jejími prvními tituly The Medium spojuje identická svázaná kamera, vždy zavěšená v pevně daném úhlu, což je dneska již dávno přežitý anachronismus pro snížení náročnosti renderované scény na hardware. Když pominu, že se dnes jedná o silně zastaralou techniku, tak v historii málokdo uměl s pevnou kamerou dobře pracovat, aby tím netrpěla vaše orientace a dobrý přehled po scéně. Jisté problémy tudíž při hraní zažíváte jak ve zmíněných prvních Resident Evilech, tak např. i v Dino Crysis či v jinak výtečném průkopníkovi techniky cel-shading, řadě Fear Effect, což jsou všechno jinak kvalitní kousky.

I v The Medium občas dobře nevidíte zrovna tam, kam potřebujete, a častěji se budete chvíli motat, než vám dojde, jakým směrem se musíte od kamery dostat pryč. Horší orientace je zvláště mrzutá kolem poloviny hry, kdy potkáte zdejšího démona zádušního světa jménem The Maw. Scény, kdy mu musíte utéct, načež se zavěšení kamery chaoticky mění kolem vás, takže když běžíte do kamery, tak najednou běžíte od ní, patří k tomu nejhoršímu, co vás při prozkoumávání hotelu Niwa a jeho okolí potká. Nakonec první hodiny hraní považuji v celém příběhu za jasně nejlepší, protože ještě netušíte, co vás v tajemném okolí Krakova čeká a hra vám brnká na nervy spíše psychologickou stránkou z neznámého a nebezpečného, než že by na vás vytahovala jednoho bubáka za druhým.

No a právě když vyleze bubák Maw, v tu chvíli se The Medium propadne někam do hlubin laciného hororového béčka z devadesátek, protože se rázem přestanete tolik bát a spíše vás zdejší protivníci začnou obtěžovat. Navíc se hra nevyhnula naprostým absurditám. Kupř. vám stále jasně svítí a bliká baterka, načež se ukryjete za stůl před přicházejícím démonem, nevypnutelná svítilna zpoza stolu svítí jak dálkovky na všechny strany, a přece si vás démon nevšimne. Některé pasáže od poloviny putování pak jasně ukazují na křečovitou snahu o přílišné natahování herní doby za každou cenu. Nejenže Marianne chodí a dokonce i běhá velmi pomalu a k tomu i v nepovedené a křečovité animaci, ale hra jí trochu rychlejší pohyb dovolí jen na určených a rozlehlejších místech.

Když překonává překážky, je její posun pomalý až k uzoufání. Pokud hrajete hbitěji, celý příběh dokončíte již kolem pouhých pěti hodin, já jsem se občas kochal, takže odhaduji můj herní čas asi na sedm až osm hodin. Hra raději čas hraní nepočítá. Ten nadpřirozený záhrobní svět zrovna moc smysluplně využit rozhodně nebyl. První hodiny strávíte ještě výhradně v naší realitě. Později se svět rozdvojí, načež s Marianne procházíte ty samé lokace, jen rozdělené do dvou dimenzí. Právě na synchronizaci těchto dvou světů jsou postaveny všechny mechaniky hry. Velmi často v naší realitě potřebujete někam dojít, ale kupř. rozbité schodiště vám to nedovolí. Hodíte tak očko na pravou půlku obrazovky, na záhrobní podobu prostředí, v němž třeba otevřete dveře, jež se vám tak odemknou i v současné realitě.

Mimotělní zkušenost

V záhrobí dokonce můžete na omezený čas jako duše opustit své fyzické tělo a dostat se na místa, jež jsou v obou světech normálně nedostupná. V takovýchto lokacích pak najdete nějaký předmět či interakci, díky které se posunete dál. Dá se říci, že tyto hádanky jsou snad až moc triviální a bez nápadu. Když musíte po desáté někam zdlouhavě lézt, abyste tam našli klíček, a zase se stejně pomalu vracíte zpět odemknout si ty zamčené dveře, hraní začne být nudné a stereotypní i přes tu krátkou herní dobu. Naštěstí tu aspoň nic dlouho nehledáte, protože všechny důležité předměty vám hra pěkně označkuje. Co se v tom prokletém hotelu kdysi stalo zobrazují pouze různé zápisky, dopisy a poznámky rozeseté po okolí, střihových scén tu uvidíte mimo úplného konce jen pomálu.

Jestli se pro vnitřek hotelu autoři mimo jiné inspirovali u filmu The Shining (Osvícení) od Stanleyho Kubricka z roku 1988, tak zádušní svět vymodelovali podle obrazů polského malíře Zdzisława Beksińskiho, jenž je doma velmi uznáván. Osobně se mi zdejší záhrobí ani za mák nelíbí jak graficky, tak ani výtvarným stylem, ale to je celkem fuk. Nemůžu asi čekat, že tato smutná dimenze bude pěkná na pohled. Nicméně pokud se něco povedlo na jedničku s hvězdičkou a vytahuje to The Medium do nadprůměru žánrové tvorby, je to rozhodně extrémně detailní a znamenitá grafika. Nádherný obraz zničených útrob hotelu a jeho neutěšeného okolí přispívá k výtečné atmosféře, stejně jako úchvatné světelné efekty, a to ani nemám grafickou kartu s podporou Ray tracingu. Pouze ty postavy se moc nepovedly.

Navíc se mi hra na mé sestavě plynule hýbala na maximální detaily při 2K WQHD rozlišení průměrně kolem 40-50 FPS, však se NVIDIA přímo podílela na optimalizaci pro své grafické karty. Unreal engine 4 zase jednou ukazuje, že když se to umí, je to pro atmosférické hry z pohledu první i třetí osoby velmi mocný nástroj. Ani příběh jako takový, pokud si tedy odmyslím ty nudné natahovací pasáže a nepovedené démony, není věru špatný, přitom to je první scénáristický pokus zakladatele Bloober Teamu, již představeného Piotra Babiena, kterému vydatně sekundovala jeho manželka. Piotr ve všech dřívějších hrách studia doposud vystupoval jen v roli producenta či kreativního ředitele, když scénáře psali jiní. Jako jeho prvotina The Medium špatným hororem určitě není.

Smutek je váš průvodce

Pokud jste hráli starší hry studia, tedy zejména tituly Blair Witch, Layers of Fear a Observer, kolikrát v The Medium najdete různé drobné odkazy na tuto starší tvorbu polských autorů. Snad tím nejpatrnějším je tajemná postavička zvaná Sadness, kterou později potkáte. Trochu podivné jméno, ne? Je to vzpomínka na nevydaný titul stejného jména od dnes již zaniklého polského studia Nibris, jež předcházelo založení Blooberu. Mnoho dnešních zaměstnanců Blooberu totiž z Nibrisu pochází. Přijde mi také podivné, že všechny cedule a jména postav jsou anglické, přitom se hra odehrává v Polsku. Možná úlitba anglicky mluvícím trhům, ovšem trochu to kazí atmosféru. Mimochodem, pokud si počkáte, pracuje se na češtině.

Marianne v alternativním světě využívá jedinou zbraň ve hře, jakýsi silový pulz. Ze síly, kterou čerpá ze světelných zdrojů v záhrobním světě, si také vytvoří obrannou bublinu proti otravnému hmyzu. I tato síla mi přišla tak nějak nepatřičná a jakoby uměle vložená do scén, které by ji ani nepotřebovaly. Však takové zapnutí elektrického rozvaděče právě skrze silový impulz v záhrobním světě, když si kupř. potřebujete zapnout výtah v tom reálném, to už mi přišlo jako hodně přitažené za vlasy. The Medium je víceméně naprosto lineární hrou, kdy následujete jedinou nalajnovanou cestičku vpřed za náhledu pevných kamer s tím, že si občas někam bokem zajdete pro vyřešení překážky před vámi. I přes tu nepřehlednou kameru tu nejde jak zabloudit.

The Medium je vlastně jednou z prvních, ne-li první next-gen hrou pro nové xboxy, kterážto ovšem v této úloze spíše selhává, protože svým pojetím evokuje více devadesátá léta herních hororů než jejich budoucnost. Na to, že ji tvořily desítky relativně zkušených tvůrců po dobu posledních osmi let, kdy navíc studio nemělo díky svým dalším hrám a štědrým grantům z evropských fondů nouze o finance, bych v ní snad až na špičkovou grafiku nic převratného neviděl. Dvojdimenzionální svět zůstal někde na půli cesty, hádanky má hra stupidní a nudné pasáže předcházejí dosti brzké finále. O silně béčkových protivnících ani nemluvě. Na druhou stranu ji ale koupíte již pod tisícovku, v Xbox Game Passu je zadarmo, překypuje hustou atmosférou tajemna, solidně vystavěným prostředím a příběh s překvapivým finále není vůbec špatný. Silent Hill ale může i nadále zůstat v klidu.

Hodnocení GamesBlogu: 6/10