Občas sháním nějakou tu novou elektroničku na cesty, nebo do bytu a přitom jsem si uvědomil, že díky technologickému vývoji zejména v počítačové oblasti, spotřební odvětví elektroniky pomalu ale jistě zaniká. Alespoň v tom smyslu, jak si jí pamatuji z osmdesátých a devadesátých let. Vezmu jeden příklad za všechny. Kdysi dávno jsem dělal vedoucího v malé prodejně se spotřební elektronikou.
Tehdá to byla doba před nástupem velkých řetězců jako je nyní ElectroWorld, nebo Datart. Tenkrát se mi zdála kultura nakupování vyšší než dnes, však nastal boom značkových a velmi reprezentativních prodejen. Pamatuji třeba značkovku Panasonic/Technics pod označením Sochor, zrovna Datart měl ještě malé komornější prodejny a nabízel nejvíce Aiwu (nyní již mrtvou značku) a např. na rohu Lazarské v Praze byla také super prodejna Málek & Novák. Všechno skorem klasické pultové krámky. Ale abych se vrátil k tomu zmíněnému příkladu. Jako zaměstnanec jsem měl samozřejmě veškeré zboží za nákupní cenu, tak jsem si půjčil od mámy, dva měsíce nežral a pořídil se vysněné komponenty od Technicsu v prodejní ceně přes 30 tisíc.
Můj čistý plat byl v té době asi 12 tisíc, takže jsem to mámě postupně splácel. Krátce před tím jsem podepsal za firmu (měli jsme ještě jednu prodejnu, obě na Nuselské ulici v Praze) dealerskou smlouvu s Acoustique Quality, vynikajícím domácím výrobcem HiFi reprosoustav. Vystavovali jsme prakticky celou výrobní řadu jako jedni z prvních ve městě, takže se u nás dveře netrhly. Měl jsem tedy hodně naposloucháno a koupil si ještě pár stojanových třípásem. Jeden reproduktor váží několik desítek kilogramů a tahal jsem to tenkrát supící tramvají do bytu. Ale proč o tom tady píšu? Je to proto, protože celá sestava mi teď právě krásně vyhrává za zády při psaní tohoto článku.
Technics přitom nikdy nepatřil k nějaké HiFi špičce, tedy vyjma jeho tříhlavých komponentních magnetofonů (skvělou RS-AZ6 mám také v sadě) a přitom mi všchno běží denně již více než osm let naprosto bez poruchy! A tenkrát toho bylo víc: krásné a mechanicky dokonalé kovové a placaté cestovní kazetové přehrávače (lidově Walkmany), nebo obrovská nabídka mini a mikro systémů od chrastítek až po dřevěné komponentní sestavy. A co z toho zbylo dnes? Plechové Walkmany nahradily uniformní MP3 přehrávače, a mini/mikro systémy prakticky vymizely úplně. To co je k mání dnes, už je jen slabý odvar kdysi tolik úspěšné třídy.
Jak počítače a notebooky zvládají bez problému funkce rádia, videa, přehrávačů, domácího kina, atd., tyto původní a jednoúčelové zařízení se již tolik neprodávají a postupně mizí. Však již ten zmíněný Technics skončil mimo gramofonů pro DJ s elektronikou úplně. Kromě domácích kin a plochých televizí už mnoho jiné domácí elektroniky neseženete. Stačí si prolistovat nějaký starý katalog třeba z roku 1995 a hned vidíte ten rozdíl. Tenkrát se toho vyrábělo daleko více než dnes. Pro hráče jen noticka, že to byla éra první Playstation. 🙂 Pamatuji se, že katalog Sony s uvedenou Playstation 2 už byl zase o něco útlejší…
A tak jsem možná moc sentimentální, ale v současnosti mi ta stará dobrá a málo poruchová elektronika dnes docela chybí. Není zkrátka nad pořádný Walkman v plechu a s dálkovým ovládáním na kabelu, nebo nad rozdělávací kazeťák s hranatými bedýnkami a oddělenými zesilovači pro výšky i středy, jak to dříve často dělal Panasonic (systémy Bi-Amp a Bi-Wire). A někdy si rvu vlasy, že jsem dříve nakoupená zařízení prodával. Dnes už bych je opatroval jako oko v hlavě, nebo jako Dreamcast, či dvě první Playstation, ke kterým se stále s nastalgií vracím.
dělám v prodejně s elektronikou už dobrých 12 let a nemohu než souhlasit,kde jsou ty krásné staré časy,mám doma od Panasonicu věž už 13 let,není to jako dneska,kdy všechno bliká jak na matějské pouti,decentní vzhled,jednoduchý displej se spektrálním analyzérem,který se dá vypnout,3 pásmová repro,tehdy jsem za ní dal 23000,hraje do dneška bez jediného problému,i pálené CD,které v té době ještě nikdo neznal a svým zvukem strčí do kapsy ještě dnes většinu rádoby hi-fi systémů ,tak se mi nějak po těch časech občas stýská,nezapomenu,když jsme poprvé na prodejně vybalili první DVD přehrávač od Philipse,stál tehdy 28000, a s otevřenou pusou koukali na ten krásný a čistý obraz 🙂 to už dneska člověk nezažije……
Ta poruchovost dnešní produkce mě taky hodně mrzí, ale to nemusíme zůstat u elektroniky, to je tak se vším počínaje auty a konče herními konzolemi – mám dodnes perfektně funkční SNES a A2600, zato s PS2 jsem si užil svý (poruchovost X360 mě zatím díkybohu minula, ale raději ani nečekám, že by vydržela deset let). Věřím, že budeš to své hi-fi poslouchat i za dalších patnáct let. Byla to skvělá éra.
Nicméně pozor, ono to bohužel celé souvisí s ekonomikou, která na té nesmyslné spotřebě a vyšroubované produkci staví. Není ten koloběh těžké pochopit – kdybychom si nekupovali dvakrát za deset let auto, ekonomice by se nedařilo tak dobře a my bychom v důsledku na to ani neměli peníze. A tak dokola. Stejně mě to štve.
No jo, cartridgový konzole vlastně snad ani nemají jedinou mechanickou část, kromě mechanismu pro vysunutí kazetky. Tam se snad ani nic pochroumat nemohlo. 🙂 Měl jsem tenkrát nějakého tenkého plechového Walkmana od Panasonicu a vzpomínám, že na něm bylo ještě “Made in Japan”. Určitě by hrál i dneska (kdybych ho kdysi neprodal).
Bludr: Jestli myslíš Atari 2600, tak to klobouk dolů. To máš opravdovýho veterána.
No, Klokane, nevím, ale první setkání s Full HD a nějakým pěkným BluRay filmem je taktéž kulervoucí…
No atari 2600 byla má první konzole a to jsem ho dostal až někdy po převratu, kdy k nám začalo proudit zboží na tržnice. Samozřejmě to už nebyl originál, ale nějaká kopie se zabudovanými x hrami. Nicméně fungovalo to myslím stejně jako originál. Díky tomu jsem prošel od pravěku Atari 2600, přes 16bit Megadrive (+32x), 32bit Saturn, 128bit Dreamcast a zatím skončil na Xbox 360. Jako nejlepší konzole mi ale subjektivně přišel právě Dreamcast, pořestože jsem ho koupil až tuším v roce 2006.
Co se té staré dobré elektroniky týče, tak to je jednoduše tím, že dnes se tlačí na minimální náklady a maximální zisky. Proto taky k výrobkům nejsou obsáhlé manuály, ve kterých člověk vyčetl všechny funkce. Proto je všechno dělané tak, aby to vydrželo jen nezbytně nutnou dobu (nejlépe do konce záruky) a pak se to pokazilo. Doma mám staré rádio s gramofonem Tesla Soprán, cool walkman Tesla KM340 (stál 1600Kčs, napájení 4xAA 🙂 ale zato měl 2x jack výstup, regulaci hlasitosti pro L a R zvlášť, při vybití se hlasitost snížila místo toho aby se zhoršila reprodukce…). Nebo japonská solární kalkulačka Sharp EL-540 (nádherná, tenká, čistě solární kalkulačka s kovovým tělem) kterou mám ještě po bráchovi a používám ji ještě teď na vysoké. Když sem se díval na ty olbřímí plastové hnusy co se prodávají teď, tak to je humus.