Asi znáte ty zanícené a nikdy nekončící debaty na téma, jak moc se realitě přibližují automobilové hry a simulátory. Někdo, většinou ten, který nikdy ve skutečném závodním autě na okruhu neseděl, tvrdí, že ten či onaký simulátor je opravdu věrný, jiný zase namítá, že skutečnému prožitku za volantem se prostě nic nemůže ani přiblížit.

Já do tohoto horkého bramboru tentokrát píchat nebudu, ale povím vám, jak to dopadlo, když se jeden z nejlepších virtuálních závodníků a mistr světa v hraní iRacingu posadil do skutečné formule a mohl si zajezdit poprvé v životě ve skutečném závodním autě a na skutečném okruhu. Top Gear totiž sebral Fina Gregera Huttua a posadil ho do letadla směrem  k zámořskému okruhu Road Atlanta v Georgii, aby si tento nejlepší jezdec iRacingu na světě vyzkoušel ostré svezení s formulí Star Mazda.

Huttu nikdy v životě předtím neseděl ve skutečném závodním voze a jeho jedinou řidičskou zkušeností je pouze jeho obstarožní Ford Sierra. Možná se ptáte, proč Britové zavezli Fina až do Ameriky? Inu v iRacingu je v nabídce jak závodní trať Road Atlanta, tak i unikátní formule Mazda s wankelovým motorem z RX-8 Renesys. Huttu si tuto trať sám vybral, protože jí má se stejnou formulí velmi dobře najetou a vyhrál na ní mnoho virtuálních závodů. A tak hráče posadili do kokpitu formule, která váží 607 kg a poskytuje 260 koníků výkonu skrze rotačák od Wankela, jenž jako jediná automobilka na světě Mazda stále využívá a dovedla jej takřka k dokonalosti.

Z iRacingu měl Huttu formuli velmi dobře znát. Jezdí se tam stejně rychle jako ve skutečnosti, řazení by mělo být při stejných otáčkách, o přilnavosti nemluvě. Když se pak rozjede na první měřená kola po zahřátí motoru i pneumatik, je okamžitě znát, že má jisté virtuální zkušenosti. Ví přesně kde řadit a jede docela ostře a precizně přesně přes apexy. Není vůbec vidět, že s formulí předtím nikdy takto nejezdil. Pouze se ukáže jediný větší rozdíl oproti iRacingu, totiž že ten dovolí motor více vytáčet a řadit později, přitom v reálu Huttu už dosáhl zásahu omezovače.

Už ve čtvrtém kole Huttu zajel jen o tři sekundy pomalejší čas, než se na trati se shodnými monoposty jezdí. Navíc profi jezdci obyčejně váží mnohem méně, než přitloustlý Fin, což se na času také projevilo.  Sám říkal, že auto sedělo na trati mnohem lépe, než ve hře. Ale to je vlastnost skoro všech závodních her, kde kvůli odlišení jízdních vlastností je většina aut mnohem hůře řiditelná, než ve skutečnosti, však takové poslední Gran Turismo 5 by o tom mohlo hnedle povídat.

Horší je, že hra vám samozřejmě nikdy nedokáže zprostředkovat nebezpečné faktory závodění. Velká teplota v kokpitu (ta byla při jízdě asi kolem 45 stupňů!), přetížení v zatáčkách a při deceleraci, které je i u slabších formulí, jak jsme sám poznal na vlastní kůži s Národní formulí Škoda díky znamenité přilnavosti, bylo dosti znát. Díky kombinaci obou se pak po dalších kolech Huttu navlečený v nomexu a integrálce přímo na rovince za jízdy do helmy poblinkal, až to proteklo skrze upínací krční řemínek až do kombinézy. 🙂

Nicméně podle techniků z formulového týmu Huttu jezdil mnohem lepší časy, než očekávali a rychlejší, než průměrný jezdec, který nemá s virtuálními závody zkušenosti. Je ovšem pravdou, že Huttu speciálně na Road Atlanta v iRacingu cvičil, však najel několik tisíc testovacích koleček i mimo svou online kariéru. Po patnácti kolech celkem ve dvou dávkách Huttu rezignoval, protože už mu došly síly v rukách a krku díky přetížení a velmi těžkému řízení formule, na které samozřejmě nebyl zvyklý – navíc jeho kondice při sezení na počítačem nebyla vůbec dobrá.

Nicméně tento test ukázal, že závodní simulátory, které simulují jak skutečné okruhy, tak hlavně skutečná vozidla, mají smysl a mohou přispět k lepší jízdě při reálných podmínkách, ovšem závodníka z vás samozřejmě neudělají. Jde o to, že pak víte, kde jsou brzdné body, jak nejlépe projet každou zatáčku, či jaká je nejrychlejší stopa na vozovce. Pro to se závodní hry hodí skvěle, však kvůli poznávání tratě i na obyčejných komerčních hrách testují jinak zkušení závodníci mimo specializované trenažéry, jaké se používají třeba v F1.

Nesmí se to ale moc přeceňovat, schopnost zprostředkovat reálný pocit z jízdy je v závodních hrách stále jen omezená. Je to kvůli omezení smyslového vnímání, protože při hraní používáte pouze oči, uši a velmi omezeně ruce skrze zpětnou vazbu volantu. Kdežto při skutečné jízdě v závodním voze a monopostu obzvláště, máte navíc k dispozici 3D periferní vidění a skrze zadek a záda další smysl skrze kontakt s vozidlem. Toto vám žádná hra nemůže už ze své podstaty nabídnout.

Celý původní článek v magazínu TopGear UK si stáhněte v PDF zde.