Recenze Partisans 1941 – Commandos východní fronty

Relativně nové studio Alter Games z Moskvy si založili, jak je to dnes časté, bývalí vývojáři z velkých herních firem napříč celým Ruskem, kterým se již omrzel styl vývoje her velkých společností a korporátů. Chtěli si vyrobit svoji vlastní hru zcela po svém, prostě aby jim do toho konečně taky nikdo nekecal. Celkem čtyřiadvacet lidí tak pracovalo na prvotině studia Alter Games, taktické válečné hře v reálném čase Partisans 1941 ve stylu slavných Commandos, neméně slavných Desperados či mladších Shadow Tactics: Blades of the Shogun.

Partisans 1941 se odehrává na pozadí východní fronty 2. světové války, v tehdejším SSSR nazývané jako Velká vlastenecká válka, kdy je čtyři roky před porážkou Německa v plném proudu operace Barbarossa, tedy přepadení SSSR německou armádou. Hra začíná odvíjet svůj válečný příběh zkraje podzimu 1941, kdy vrcholila operace Tajfun, jakožto Hitlerův plán na dobytí sovětského hlavního města. Vaší hlavní a první z několika postav, jež se vám postupně dostanou pod myš, je Němci zajatý bývalý velitel družstva pěchoty, devětadvacetiletý kapitán Rudé armády Alexej Zorin.

Chrabrý a neústupný kapitán

Už od intra je hra zabarvena v lehce propagandistickém duchu, což potvrzuje i bývalé zaměstnání Zorina, kdy před válkou pracoval jako obyčejný rolník. Jenže neústupný kapitán Němcům uteče, záhy se spojí s dalšími nyní již bývalými zajatci a společně vytvoří malý záškodnický partizánský oddíl. Ten začne působit jižně od Moskvy kolem vesničky Michailov, což je jedna z fikcí ve hře, protože na rozdíl od herního světa v Partisans 1941 se Wehrmacht do této oblasti při operaci Tajfun již nedostal, protože jej začaly vytlačovat protiútoky posílené Rudé armády.

Ale to je celkem fuk, protože Partisans 1941 ani nechce být nějakou přesnou kronikou té doby, když všechny své mise a úrovně staví na fiktivních dobrodružstvích, pouze lehce inspirovaných skutečnými událostmi. Celou kampaň s patnáctkou misí pro jednoho hráče postupně do své partizánské jednotky verbujete nové vojáky i civilisty, nicméně v jedné misi jich využijete nejvíce pět. Je také praktické, že kdykoli i při hraní si můžete přepínat mezi třemi obtížnostními stupínky. Bojové akce se v Partisans 1941 jinak obsluhují vlastně velmi podobně jako v těch výše zmíněných předobrazech.

Prostředí spíše ve funkční než krásné grafice, u níž si skoro nic nelze přizpůsobit, je plně 3D a v rámci každé úrovně máte danou lokaci celou svobodně otevřenou. Kameru si lze přibližovat/oddalovat i otáčet, pouze zde chybí možnost změny sklonu (úhlu) k povrchu. Postavy ovládáte myší či klávesovými zkratkami, u nichž zamrzí, že v přehledu kláves nejsou uvedeny úplně všechny ovládací prvky hry. Pak najednou něco zmáčknete, což se ve hře projeví, ale v nastavení ovládání tuto klávesu nevidíte. Nemůže chybět tradiční pauzovací režim zadávání rozkazů, kdy se zde čas prakticky zastaví, takže můžete svým partyzánům např. přidělit cíle na střelbu, načež jednotka začne pálit současně.

Líbí se mi, že se postavy automaticky skrčí do tichého kroku při přiblížení k nepřátelům poblíž, takže je Zorin může svým velkým nožem kradmo propíchnout, popř. jej hodit. To, že při zabití zcela chybí krev, to bych ještě přešel, ale hra má kardinální problémy s interakcí objektů na scéně. Kupř. takové obyčejné dveře do baráků. Jednou kliknete do stodoly, načež se postava vydá dovnitř a dveře si sama otevře. Jindy se ale o ně zarazí, nebo jde stodolu obcházet. Podobně se hře nelíbí, když leží hned vedle sebe dvě a více mrtvol. U každého mrtvého se totiž objeví ikonky odtahování, případně prošacení, jenže v těchto případech hra moc neví, která ikonka patří té které postavě, a na ikony se vůbec nedá kliknout, nebo začnou zběsile blikat.

V Partisans 1941 je každý specialista

Poměrně užitečnou funkcí je individuální dovednostní strom osmnácti vlastností pro každou postavu ve vaší jednotce, kdy si bojovníky můžete takto krásně profilovat. Z jednoho kupř. uděláte specialistu na kradmý boj, z jiného vycvičíte dobrého střelce na dálku apod. Zkušenostní bodíky vaši vojáci získávají jednak ze splněných hlavních bojových misí a jednak z nepovinných vedlejšáků, kterým se věnujete mezi bojovými úrovněmi ve vašem ukrytém partyzánském táboře v hustém lese u Michaljova. Vždy máte mezi ostrým nasazením několik dnů pro obstarání potravy a materiálu na rozšiřování zemljanek v táboře, přičemž tyto vedlejší mise probíhají v čase automaticky, vy na ně pouze nasazujete své vojáky.

Abych řekl pravdu, části hry v táboře mi přišly spíše zbytečné a klidně bych se bez shánění jídla a materiálu pro rybaření a ponk na výrobu granátů obešel a raději se věnoval jen bojovým misím, jež jsou velmi zábavné. Jídlo je totiž nutná věc pro udržení morálky vašeho družstva, nicméně mne tyto uměle naroubované vedlejší aktivity spíše zdržují a ve hře bych je vůbec nepotřeboval. Na druhou stranu mi přijde osvěžující, že se tu nijak nevynucuje pouze tichý pohyb a záškodnický postup. Ne, klidně si vlezte do krytu a rozdejte si to na férovku zpříma ve střelbě s hlídkami Wehrmachtu či SS. Vaši bojovníci po rozkazu již střílejí na nepřátele v dostřelu automaticky, takže se menší družstva protivníků dají eliminovat i tímto způsobem.

Je ovšem podivné, že z nepřátelských mrtvol zpravidla nemůžete použít jejich zbraně, nýbrž většinou pouze munici a proviant a německá hlídka samozřejmě nehne ani brvou, když najednou zmizí celá banda kamarádů, se kterou se ještě před chvílí vesele bavila. Partisans 1941 mi tak přijdou v porovnání s těmi na úvod zmíněnými konkurenty asi nejlehčí, protože hlídek není nikdy tak absurdní množství jako v pozdějších misích libovolných Commandos a prostředí je také oproti Desperados daleko svobodnější, kdy cest a úkrytů je na výběr většinou dostatek.

Když jsou vaši vojáci blízko sebe, můžete jim přesunovat věci mezi inventáři a veškerou herní nápovědu a tipy najdete pěkně přehledně srovnané v postupně nabývající encyklopedii. Potěší i český překlad formou titulků, nicméně občas je dost kostrbatý a nepřesný. Např. se mluví, že nasávaný vzduch motoru tanku ústí do „nádrže”, nebo postava mluví jako na muže, ale před ní stojí žena. Partisans 1941 je ale stále spíše nízkorozpočtový a menší titul, takže v něm plno věcí zlobí. Často mi nefungovalo rychlé ani pomalé ukládání pozice, kdy si hra stále myslela, že je nějaká moje postava „zaneprázdněna”, ale nebylo tomu tak a na scéně se vůbec nic nedělo.

Kvituji ale velký výběr dobře popsaných skutečných zbraní té doby od chladných nástrojů přes pistole, pušky a samopaly až ke granátům a výbušninám. Celkově vzato Partisans 1941 není lepší než poslední Desperados III nebo nedávné Shadow Tactics: Blades of the Shogun, to jistě ne, ale v žánru taktických her se hlavně svojí atmosférou a parádní volností v misích zařazuje rozhodně do té lepší společnosti, i když těch drobných nedodělků je ve hře stále dost a občas vás budou dost štvát (viz to nefunkční a životně důležité ukládání). Jako prvotina malého studia ale hra víceméně příjemně překvapila.

Hodnocení GamesBlogu: 7/10