Recenze Star Wars: Galactic Racer – závodní sci-fi bez restartů

Univerzum Star Wars je zdaleka nejvíce využívanou franšízou a licencovanou značkou v celé historii videoher. Ostatně tituly pro konzole, mobily a počítače se počítají na stovky. Nicméně závodních her je v rámci Star Wars docela málo. Když už něco řídíte, tak to jsou vesměs stíhačky X-wing nebo TIE fightery, ale produkty s kluzáky se počítají maximálně na prsty poloviny končetin generála Grievouse. Aktuální Star Wars: Galactic Racer ukončuje docela střídmou řadu závodních her s kluzáky světa Star Wars, kterou až v roce 1999 načal na svoji dobu neskutečně rychlý a kvalitní Star Wars: Episode I Racer. Zahrajte si verzi pro Nintendo 64 přímo v prohlížeči! Jenže nápad na hry s ultrarychlými vznášejícími se vozidly kupodivu nepřišel z Hvězdných válek. Už v roce 1990 na tehdejší mikropočítače od Amigy po ZX Spectrum vyšla závodní hra Future Bike Simulator, která byť nepříliš kvalitně simulovala soutěže rychlých klouzavých monopostů.

Pokud byste si vedle sebe zahráli jak starého Racera, tak i nový Star Wars: Galactic Racer, zjistili byste, že před skoro třemi dekádami Star Wars: Episode I Racer nabídl některé stejné funkce a možnosti, co novinka. Předně ve staré hře závodí najednou také tucet speederů, hra jede v 60 FPS jak namydlená a např. v pojetí videí před startem s různými Star Wars postavičkami a zvířátky se Star Wars: Galactic Racer u svého hooodně starého předchůdce jasně inspiroval. Kluzáky se ale objevily v několika Star Wars titulech i z odlišných herních žánrů buď jako minihry nebo součást příběhu. Zajezdíte si tak např. v bojovce s vozidly Star Wars: Demolition z roku 2000 pro Sony PlayStation a Segu Dreamcast, ve Star Wars: Jedi Knight – Jedi Academy (2003, Apple Macintosh, Microsoft Xbox, PC) a opravdové závody kluzáků najdete také v nedávné multiplatformní akční adventuře LEGO Star Wars: The Skywalker Saga.

Star Wars: Galactic Racer trůn neobsadil

Absolutním králem žánru závodů vznášejících se vozítek je podle hodnocení hráčů i novinářů ale úplně někdo jiný. A to kdysi fantastická série Wipeout původně od slavného studia Psygnosis (doporučuji můj nekrolog ZDE), která startovala v roce 1995 na první PlayStation jako wipE′out″ a prozatím skončila s Wipeout Merge/Rush před pěti lety na mobilech. Je ale pravda, že to není úplně ten správný konkurent, protože ve wipeoutech závodí typicky jen osmička kluzáků, ale hlavně se létá a vznáší v dost úzkém závodním „korýtku“, zatímco všechny závodní Star Wars tituly nabízejí výrazně širší koridory. Jakkoli závodních Star Wars her není mnoho, tak za poslední roky je v žánru „vznášedlových“ titulů docela narváno a pokud vás antigravitační lety baví, máte dost možností, co si zahrát. Pokud to vezmu od nejmladších, tak solidní je rok stará Fast Fusion na Nintendo Switch 2 (dobré je i Fast RMX).

Čeština vytvořená přes AI: Do hry Star Wars Galactic Racer si můžete stáhnout a jednoduše vložit neoficiální český překlad všech textů, menu a titulků vytvořený pomocí umělé inteligence. Jde o strojový překlad bez kontroly překladatelem, takže má sem tam zavádějící výrazy. Stáhnete si ho ZDE.

Jejich studio Fuse Games vám asi nic neřekne, protože je úplně nové, založené jen před třemi lety v britském Guildfordu. Jenže jeho osazenstvo tvoří jádro odešlé z Criterion Games, tedy od slavného vývojářského domu ze stejného města. Hned druhou hrou „Criterionů“ byly závody rychlých člunů SpeedBoat Attack, fyziku vznášení si vyzkoušeli již na titulech TrickStyle pro Segu Dreamcast (1999) a AirBlade pro Sony PlayStation 2 (2001). Reálie Star Wars zase znají z vývoje série Star Wars Battlefront a o jejich dvorním produktu, legendární řadě Burnout, asi psát ani nemusím. Docela unikátní vlastností Star Wars: Galactic Racer je její využívání mechanik Roguelite. Tento žánr není v ranku závodních her úplně běžný a abych pravdu řekl, moc se mi tady nelíbí.

Beru to vesměs jako berličku na to, že vytvoříte méně úrovní, méně obsahu, menší lokace a obecně kratší hru, pročež tím, že po jediné nehodě nebo ztrátě života musíte začít úplně od začátku, se herní doba natahuje tak, jako byste hráli daleko delší titul. A zde je to velmi podobné, což se mi na závody moc nehodí. Takže se můžete rozloučit s jakýmkoli restartem závodu, neřkuli vrácením času a když nesplníte požadavky třeba pátého závodu v pořadí, nevrátíte se na začátek pátého závodu, ale musíte startovat zase celý turnaj od začátku. Nevadilo by mě to, kdyby hra argumentovala férově. Jenže v té brutální rychlosti jsou jinak krásné tratě vedené po známých planetách šíleně nepřehledné až vražedné. Tvůrci se úplně vykašlali na pořádné navigační cedule a světla, těch několik špatně blikajících světélek to neuhraje. K tomu se brodíte někdy mlhou, někdy sněžením, někdy tmou, ale často splývajícím prostředím před vámi. Pokud dobře nevidíte, tak máte pekelný problém.

Žádný konkurent nemá tak splývající a nepřehledné tratě. A tvůrci opomínají celou řadu základních funkcí. Při vydání např. nešlo přemapovat ovládání(!), úplně absentují opakovačky a v časovkách neexistují stínová vozidla (ghost cars)! To, že chybí kamera z kokpitů, bych asi přešel, neb tento pohled skoro nikdo v žánru nepoužívá (nemají ho ani wipeouty), ale taktéž chybí režim rozdělené obrazovky. Často jsou požadavky na umístění v závodech frustrující. I když kupř. vyhrajete všechny jízdy před finální vyřazovačkou, stejně ve finále dojetém na druhém místě končíte a hra vás vyhodí zpět ven z celého turnaje, protože jste nesplnili rozkaz na první místo v posledním závodě. A restart samozřejmě není možný. Co naplat, že z minulých jízd máte virtuálně tolik bodů, že by vás už nikdo nedohnal? Fenomenální je ale celý grafický design jak rozhraní, tak hlavně tratí a lokací.

Grafika je parádní a vše se naprosto plynule hýbá. Jednou prosvištíte kolem pokrčeného vraku AT-AT, jindy vlétnete do trupu havarovaného obřího destruktoru třídy Victory z období republiky, nebo vyskočíte do velké výšky a pak slétnete nad monumentální vodopády. Tratě jsou naprosté TOP celé hry, přičemž jsou situované na planety Ando Prime, Crait, Derven Acos, Jakku, Lantaana, Sentinel a Tatooine. Unikátních okruhů je asi pětatřicet, když k nim přidáme i opačné gardy či zrcadlové jízdy, tak celkový počet naroste nad solidních osmdesát míst. V těchto oblastech pak závodíte celkem v pěti třídách kluzáků, dohromady nabízejících padesátku drobně odlišných variant. Velmi konkurenceschopná a zcela neporovnatelná se staršími Star Wars předchůdci je také nabídka jízdních režimů.

Krom kampaně s drobným příběhovým podtextem, v níž nechybí ani střihové scény(!), tu dále máme jednorázové scénáře, což jsou vlastně zpravidla vícekolové turnaje s přesně danými požadavky a pravidly, dále časovky (bohužel úplně bez stínových vozidel a bez online žebříčků) a výhradně online multiplayer pro stejný počet tuctu jezdců, jaký mají offline režimy. I ten tucet závodníků je na dnešní dobu docela ostudný, protože takové počty zvládaly podobné hry již před více než třiceti lety. Možná by to byl na tratích snad až moc velký masakr, protože již takto není občas o hutné kolize nouze a velmi lehko skončíte rozmašírovaní o skálu buď díky nepřehledné trati nebo díky bodyčeku od soupeře, ať už je umělý nebo živý.

Nejdůležitější ale je, že se kluzáky i v mnohasetkilometrových rychlostech naprosto přesně vodí, mají setrvačnost tak akorát, jen škoda, že tu nejsou zatáčkovitější a techničtější tratě, kde by byly zakázané zrychlovače (jsou tu dva, krátkodobé přídavné spalování Afterburner a dlouhodobý náporový motor Ramjet), protože celá jízda je jen o tom je pořádně drtit od startu do cíle – a přitom samozřejmě ještě nenabourat. Což je často hodně vysoká meta. Jakkoli mi Roguelite pojetí závodů i kampaně do hry moc nesedí, musím uznat, že v podobě Star Wars: Galactic Race tu máme další kvalitní závodní Star Wars titul, který sice není zdaleka bezchybný, ale beze sporu se zařazuje na vrchol aktuálních herních Star Wars herních franšíz.