Nedávno jsem dostal chuť na něco sladkého, tak jsem vyhrabal zaprášenou klikací adventuru The Longest Journey, toho času na čtyřech! cédéčkách. Hodil jsem to na svůj notebook s minimální instalací, abych nemusel čekat a podruhé se zkusil ponořit do podivuhodného světa rovnováhy a nočních můr hlavní hrdinky April Ryanové.

Kdysi jsem tuto hru už jednou dohrál. Pamatuji se, že to zabralo ohromnou fůru času. Nejsem sice úplně ten typ, co má rád fantasy hry, ale jestli mě paměť neklame, docela mě to bavilo. Až na tradiční bolísku v podobě zběsilého kombinování předmětů (viz. vytažení zaseklého klíče v elektrickém vedení metra) jsem si to vesměs užíval. To ale již dnes neplatí . I když si skoro nic z dřívějšího hraní nepamatuji, stejně už jsem se podruhé u hry nedokázel udržet déle než na konec druhé kapitoly.

Nevím, jestli jsem více líný, zmlsaný a nebo náročnější, ale tentokrát mě toho najednou vadí daleko víc. Začnu hodně zdlouhavým přesunováním mezi lokacemi, kdy musím vždy čekat, až tam April pomalu doběhne. Pokračovat můžu nataženými dialogy bez velkého vlivu na děj, které jsem neustále odklikával, až po dnes již kostičkovatější grafiku, která mě ale vůbec nevadila. Přiznám se také, že mě již příběh podruhé nedokázal moc zaujmout a někdy jsem se u hry dokonce i nudil.

Obecně u sebe pozoruji spíše zájem o napínavější adventury z reálného a našeho současného světa, jako je Secret Files of Tunguzka, nebo NI.BI.RU. U druhé zmíněné hry, jakkoli je hodně krátká, jsem byl skoro stále napnutý, i když naprosto příšerný konec všechno trošku zkazil. I proto si schovávám do kapsy Posla smrti, který by měl být o třídu lepší, i když to je vlastně starší hra. Docela jsem tak sám ze sebe zklamaný, že už mě nebaví nepopiratelný adventurní klenot v podobě The Longest Journey, ale už je to prostě tak. Nicméně zas je čas vrhnout se na konzolovou verzi Call of Juarez, na kterou se po nadšeném absolvování Gunu docela těším.

Oficiální www stránka hry je zde.